1.1 Co je psychologie, co zkoumá? Jaké jsou její obory?
1.2 Pokusy o vysvětlení duševního života v antice, význam Descartese, Locka a jiných novověkých učenců pro pochopení duševna
1.3 Vysvětli vývoj psychologie jako samostatné vědy
1.4 Metody psychologie. Význam psychologických poznatků
Psychologické směry, jejich stručná charakteristika - bude doplněno
1.5 Objasni podstatu psychiky, vědomí, nevědomí, prožívání a chování
1.1 Co je psychologie, co zkoumá, jaké jsou její obory
Slovo psychologie má původ v řečtině (psyché = duše, logos = rozum). Psychologie je společenská věda, která byla původně součástí filosofie. Jako samostatná věda se začala vyčleňovat ve druhé polovině 19. století. Předmětem této vědy je prožívání a chování jedince.Psychologie má interdisciplinární povahu: úzce se stýká jak s přírodními (antropologie, biologie), tak se společenskými (humanitními) vědami (filosofie, etnografie, sociologie atd.)
Pasychologie je věd, která studuje lidské chování, duševní procesy a tělesné prožívání včetně jejich vzájemných vztahů
Úkolem psychologie je zkoumat zákonitosti a mechanismy vzniku, utváření a průběhu lidského chování a prožívání.
Cílem psychologie je popsat chování a jednání, vysvětlit popsané chování a předvídat
PSYCHOLOGICKÉ OBORY
1)základní psychologické vědy
2)speciální psychologické disciplíny
3)aplikované (užité) psychologické disciplíny
I.)Základní(teoretické) psychologické vědy
- podávají základní popis a vysvětlení psychologických jevů, jejich třídění a vzájemné vztahy
- zahrnují ty psychologické jevy, které mají nejobecnější charakter, jsou teoretické
1. Obecná psychologie
- zpracovává základní teoretické otázky a přináší obecné poznatky o psychice člověka – zahrnuje tedy studium chování i prožívání
2. Sociální psychologie
- zkoumá utváření a projevy psych. jevů mezi lidmi -> vzájemné působení, mezilidské vztahy
3. Ontogenetická (vývojová) psychologie
- studuje jak fylogenetický (dějiny lidstva) tak ontogenetický (život jednotlivce) vývoj lidské psychiky, zabývá se změnami v psychice člověka v průběhu jeho vývoje od početí do smrti
4. Psychologie osobnosti
- zkoumá psychologickou odlišnost mezi různými lidmi, zabývá se zvláštnostmi jedince a systémem jeho vlastností, zkoumá strukturu, dynamiku a vývoj osobnosti
5. Psychopatologie
- zabývá se chorobnými změnami psychických jevů, vycházejících z nejrůznějších příčin neurologických, endokrinologických či společenských
6. Psychologická metodologie
- řeší problémy, které souvisí s pochopením metodologických přístupů a jejich užití v psychologii
7. Dějiny psychologie
- zkoumá vývoj psychologického myšlení během času od nejstarších dob
II.) Aplikované (užité) psychologické disciplíny
- zkoumají psychické jevy, které se projevují v souvislosti s určitou praxí, jsou to disciplíny užité, ve skutečnosti jsou i aplikované psych.
- vědy v podstatě teoretické, protože nepodávají podrobné recepty na řešení praktických problémů, ale jen obecnější teoretické poučky, které je nutné tvůrčím způsobem aplikovat.
- Oborů aplikované psychologie je velké množství, dalo by se říci, že na skoro každý obor lidské činnosti by šla použít aplikovaná psychologie.
1. Pedagogická psychologie
- zabývá se chováním mezi učiteli a žáky, metodami výuky, zákonitostmi výchovy a vzdělávání
2. Poradenská psychologie
- pomáhá jedinci efektivněji se orientovat ve stále složitějším životě, řešit problémy, vycházet z lepšího poznání sebe sama, a tak optimalizovat rozvoj lidské osobnosti
3. Forenzní psychologie
- zabývá se chováním/prožíváním lidí v situacích regulovaných právem,(psych. popis pachatele)
4. Psychologie práce
-studuje vliv pracovního prostředí na pracovní výkon, otázku bezpečnosti práce, mezilidské vztahy na pracovišti
5. Klinická psychologie
- řeší otázky diagnostiky, terapie (léčení) i prevence duševních poruch i chorob, vztahů lékaře k pacientovi, pacienta k nemoci
6. Inženýrská psychologie
-zabývá se psychologickými předpoklady pro obsluhu strojů (jeřáb x člověk se závratěmi)
II.)Speciální pychologické disciplíny
- mají specifický, určitým způsobem zvláštní předmět zkoumání, odvozují se ze základních a aplikovaných disciplín jako prohlubování specializace
1. Psychometrie
- orientuje se na konstrukci psychologických testů
2. Biopsychologie
- shromažďuje poznatky o biologicko-fyziologickém vlivu na psychiku (zákonitosti přírody...)
3. farmakopsychologie
- sleduje účinky chemických látek, léků, drog atd. na psychiku
4. psycholingvistika
- studuje vzájemné vztahy mezi myšlením a řečí
5. Zoopsychologie
- zkoumá psychiku zvířat na různých stupních vývoje
Pasychologie je věd, která studuje lidské chování, duševní procesy a tělesné prožívání včetně jejich vzájemných vztahů
Úkolem psychologie je zkoumat zákonitosti a mechanismy vzniku, utváření a průběhu lidského chování a prožívání.
Cílem psychologie je popsat chování a jednání, vysvětlit popsané chování a předvídat
PSYCHOLOGICKÉ OBORY
1)základní psychologické vědy
2)speciální psychologické disciplíny
3)aplikované (užité) psychologické disciplíny
I.)Základní(teoretické) psychologické vědy
- podávají základní popis a vysvětlení psychologických jevů, jejich třídění a vzájemné vztahy
- zahrnují ty psychologické jevy, které mají nejobecnější charakter, jsou teoretické
1. Obecná psychologie
- zpracovává základní teoretické otázky a přináší obecné poznatky o psychice člověka – zahrnuje tedy studium chování i prožívání
2. Sociální psychologie
- zkoumá utváření a projevy psych. jevů mezi lidmi -> vzájemné působení, mezilidské vztahy
3. Ontogenetická (vývojová) psychologie
- studuje jak fylogenetický (dějiny lidstva) tak ontogenetický (život jednotlivce) vývoj lidské psychiky, zabývá se změnami v psychice člověka v průběhu jeho vývoje od početí do smrti
4. Psychologie osobnosti
- zkoumá psychologickou odlišnost mezi různými lidmi, zabývá se zvláštnostmi jedince a systémem jeho vlastností, zkoumá strukturu, dynamiku a vývoj osobnosti
5. Psychopatologie
- zabývá se chorobnými změnami psychických jevů, vycházejících z nejrůznějších příčin neurologických, endokrinologických či společenských
6. Psychologická metodologie
- řeší problémy, které souvisí s pochopením metodologických přístupů a jejich užití v psychologii
7. Dějiny psychologie
- zkoumá vývoj psychologického myšlení během času od nejstarších dob
II.) Aplikované (užité) psychologické disciplíny
- zkoumají psychické jevy, které se projevují v souvislosti s určitou praxí, jsou to disciplíny užité, ve skutečnosti jsou i aplikované psych.
- vědy v podstatě teoretické, protože nepodávají podrobné recepty na řešení praktických problémů, ale jen obecnější teoretické poučky, které je nutné tvůrčím způsobem aplikovat.
- Oborů aplikované psychologie je velké množství, dalo by se říci, že na skoro každý obor lidské činnosti by šla použít aplikovaná psychologie.
1. Pedagogická psychologie
- zabývá se chováním mezi učiteli a žáky, metodami výuky, zákonitostmi výchovy a vzdělávání
2. Poradenská psychologie
- pomáhá jedinci efektivněji se orientovat ve stále složitějším životě, řešit problémy, vycházet z lepšího poznání sebe sama, a tak optimalizovat rozvoj lidské osobnosti
3. Forenzní psychologie
- zabývá se chováním/prožíváním lidí v situacích regulovaných právem,(psych. popis pachatele)
4. Psychologie práce
-studuje vliv pracovního prostředí na pracovní výkon, otázku bezpečnosti práce, mezilidské vztahy na pracovišti
5. Klinická psychologie
- řeší otázky diagnostiky, terapie (léčení) i prevence duševních poruch i chorob, vztahů lékaře k pacientovi, pacienta k nemoci
6. Inženýrská psychologie
-zabývá se psychologickými předpoklady pro obsluhu strojů (jeřáb x člověk se závratěmi)
II.)Speciální pychologické disciplíny
- mají specifický, určitým způsobem zvláštní předmět zkoumání, odvozují se ze základních a aplikovaných disciplín jako prohlubování specializace
1. Psychometrie
- orientuje se na konstrukci psychologických testů
2. Biopsychologie
- shromažďuje poznatky o biologicko-fyziologickém vlivu na psychiku (zákonitosti přírody...)
3. farmakopsychologie
- sleduje účinky chemických látek, léků, drog atd. na psychiku
4. psycholingvistika
- studuje vzájemné vztahy mezi myšlením a řečí
5. Zoopsychologie
- zkoumá psychiku zvířat na různých stupních vývoje
1.2 Pokusy o vysvětlení duševního života v antice.
Platón
- oddělil ducha od hmoty (těla) – tvrdil, že duše je před hmotou a hmotu oživuje
Považuje duši za samostatnou a uvězněnou v lidském těle Zároveň je duše pojítkem mezi naším pomíjivým a nedokonalým světem a říší nepomíjivosti a dokonalosti, odkud duše do našeho těla na dobu lidského života přichází.
- rozeznával 3 složky duše:
a) Pudová = Žádostivá – sídlí mezi bránicí a pupkem, těžko ovladatelná
b) Citová – sídlí v srdci, souvisí s emocemi
c) Rozumová – nejvyšší složka duše, sídlí v mozku
Aristoteles
- autor spisu „O duši“ – zde se zabývá otázkami - co je předmětem vědy o duši a jakými metodami a prostředky je možné poznání duše. Aristoteles popisuje duši spíše ze strany biologické. Duše sídlí v srdci a je v ní obsaženo vše co je označováno za psychické ( vnímání, myšlení, paměť). Duše a tělo bez sebe nemohou existovat. Považován za zakladatele psychologie ve filozofických vědách
Herakleitos z Efezu
- pokládal duši za jedno z přechodných skupenství hmoty. Člověka bere jako „světem v malém“ – mikrokosmos. Země jsou kosti a maso, moře tělesné šťávy a duše je žhnoucí povahy a podobá se Slunci. Pochopíme-li tedy smysl kosmického dění, pochopíme i smysl lidského života.
Demokritos
- duše se skládá z atomů, které jsou soustředěny v jednom centru i rozptýlené po celém těle
Duševní atomy se vyznačují velkou pohyblivostí a strhávají do pohybu celé tělo. Po smrti se pak duše, která je také hmotná, spolu s tělem rozpadne na jednotlivé atomy a společně zaniknou
Význam Descartese a jiných novověkých učenců pro pochopení duševna
Novověcí učenci
Descartes
- francouzský matematik a filosof („Myslím tedy jsem“)
- zcela odloučil pojmy hmota a duše, navazuje na Tomáše Akvinského („O citech“)
- dával důraz na důkazy vědy a tvrdil, že k odhalení pravdy o světě je třeba použít rozum
Nicolas Malebranche
- zabýval se vnímáním, city, psychickými rozdíly mezi mužem a ženou apod.
- jako první zkoumal hlouběji Pozornost a zjistil, že má omezený rozsah – propagoval cvičení rozsahu pozornosti pomocí
Thomas Hobbes
- zabýval se vztahy mezi vášněmi a city, na něj navázal holandský filozof Baruch de Spinoza
John Locke
- anglický empirista, označil mysl člověka po narození jako nepopsaný list papíru – obsahy mysli podle něj vznikají na základě vnímání
- za důležitější považuje smyslové vnímání – rozlišuje dva typy: Senzace (počitky a vjemy vnějšího světa) a Reflexe (vnímání vnitřních pochodů v těle) – bez nich by naše mysl byla prázdná, protože: „Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech“
- dále vytvořil základy pro vnik triády Empirismus-Senzualismus-Asocianismus
- oddělil ducha od hmoty (těla) – tvrdil, že duše je před hmotou a hmotu oživuje
Považuje duši za samostatnou a uvězněnou v lidském těle Zároveň je duše pojítkem mezi naším pomíjivým a nedokonalým světem a říší nepomíjivosti a dokonalosti, odkud duše do našeho těla na dobu lidského života přichází.
- rozeznával 3 složky duše:
a) Pudová = Žádostivá – sídlí mezi bránicí a pupkem, těžko ovladatelná
b) Citová – sídlí v srdci, souvisí s emocemi
c) Rozumová – nejvyšší složka duše, sídlí v mozku
Aristoteles
- autor spisu „O duši“ – zde se zabývá otázkami - co je předmětem vědy o duši a jakými metodami a prostředky je možné poznání duše. Aristoteles popisuje duši spíše ze strany biologické. Duše sídlí v srdci a je v ní obsaženo vše co je označováno za psychické ( vnímání, myšlení, paměť). Duše a tělo bez sebe nemohou existovat. Považován za zakladatele psychologie ve filozofických vědách
Herakleitos z Efezu
- pokládal duši za jedno z přechodných skupenství hmoty. Člověka bere jako „světem v malém“ – mikrokosmos. Země jsou kosti a maso, moře tělesné šťávy a duše je žhnoucí povahy a podobá se Slunci. Pochopíme-li tedy smysl kosmického dění, pochopíme i smysl lidského života.
Demokritos
- duše se skládá z atomů, které jsou soustředěny v jednom centru i rozptýlené po celém těle
Duševní atomy se vyznačují velkou pohyblivostí a strhávají do pohybu celé tělo. Po smrti se pak duše, která je také hmotná, spolu s tělem rozpadne na jednotlivé atomy a společně zaniknou
Význam Descartese a jiných novověkých učenců pro pochopení duševna
Novověcí učenci
Descartes
- francouzský matematik a filosof („Myslím tedy jsem“)
- zcela odloučil pojmy hmota a duše, navazuje na Tomáše Akvinského („O citech“)
- dával důraz na důkazy vědy a tvrdil, že k odhalení pravdy o světě je třeba použít rozum
Nicolas Malebranche
- zabýval se vnímáním, city, psychickými rozdíly mezi mužem a ženou apod.
- jako první zkoumal hlouběji Pozornost a zjistil, že má omezený rozsah – propagoval cvičení rozsahu pozornosti pomocí
Thomas Hobbes
- zabýval se vztahy mezi vášněmi a city, na něj navázal holandský filozof Baruch de Spinoza
John Locke
- anglický empirista, označil mysl člověka po narození jako nepopsaný list papíru – obsahy mysli podle něj vznikají na základě vnímání
- za důležitější považuje smyslové vnímání – rozlišuje dva typy: Senzace (počitky a vjemy vnějšího světa) a Reflexe (vnímání vnitřních pochodů v těle) – bez nich by naše mysl byla prázdná, protože: „Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech“
- dále vytvořil základy pro vnik triády Empirismus-Senzualismus-Asocianismus
1.3 Vývoj psychologie jako samostatné vědy
Rozhodující fází vývoje psychologie bylo 19. Století. Psychologie dospěla k osamostatnění, oddělení od filozofie. Tuto etapu charakterizuje tendence, která byla nazvána „ústup od pojmu duše“. Počátky psychologie jako samostatné vědy jsou datovány rokem 1879, kdy Wilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř na univerzitě v Lipsku v Německu.
Vznik laboratoře měl takový význam, protože v té době určovaly experimentální disciplíny (zejména přírodovědné) co je vědní a co ne. Chtěla-li se psychologie stát uznanou vědou, musela prokázat, že je schopna pracovat experimentálně, v laboratoři. Laboratorní práce nabízela záruku, že objektivní metodou budou získány poznatky, spolehlivě ověřitelné a opakovatelné.
Nejvýznamnějším představitelem psychologie 19. století byl Wilhelm Wundt – zakladatel experimentální psychologie
Wilhelm Wundt
Wundt svými experimenty a spisy o psychologii vytvořil základy vědecké psychologie a rozhodujícím způsobem přispěl k jejímu rozdělení s filozofií.
Wundt vytvořil rozsáhlé dílo. Orientoval se na poznávání duševních pochodů metodou introspekce (sebepozorování) - badatel musí podle přesně stanovených pravidel sledovat nejen vnější chování pozorované osoby, ale vzít v úvahu i její osobní prožívání. Věnoval se také procesu vnímání (zejména vjemovým prahům – hranici, odkud až pokud dokážeme vnímat podnět – např. slyšitelná výška frekvence zvuku).
Vznik laboratoře měl takový význam, protože v té době určovaly experimentální disciplíny (zejména přírodovědné) co je vědní a co ne. Chtěla-li se psychologie stát uznanou vědou, musela prokázat, že je schopna pracovat experimentálně, v laboratoři. Laboratorní práce nabízela záruku, že objektivní metodou budou získány poznatky, spolehlivě ověřitelné a opakovatelné.
Nejvýznamnějším představitelem psychologie 19. století byl Wilhelm Wundt – zakladatel experimentální psychologie
Wilhelm Wundt
Wundt svými experimenty a spisy o psychologii vytvořil základy vědecké psychologie a rozhodujícím způsobem přispěl k jejímu rozdělení s filozofií.
Wundt vytvořil rozsáhlé dílo. Orientoval se na poznávání duševních pochodů metodou introspekce (sebepozorování) - badatel musí podle přesně stanovených pravidel sledovat nejen vnější chování pozorované osoby, ale vzít v úvahu i její osobní prožívání. Věnoval se také procesu vnímání (zejména vjemovým prahům – hranici, odkud až pokud dokážeme vnímat podnět – např. slyšitelná výška frekvence zvuku).
1.4 Metody psychologie, význam psychologických poznatků
Volba psychologických výzkumných metod je závislá na obsahu psychologického zkoumání, na cíli výzkumu, na charakteru zkoumaných psychických jevů. Pro větší objektivitu je vhodné při systematickém psychologickém zkoumání používat více metod, které se vzájemně doplňují.
Výsledky psychologického zkoumání slouží: k popisu lidského prožívání a chování, k vysvětlení, k předpovědi, ke kontrole a řízení.
Cesta k vědecké výpovědi se skládá ze čtyř kroků:
1) sbírání materiálů a dat
2) vyhodnocení těchto materiálů a dat
3) zveřejnění výsledků výzkumu, aby mohl být verifikován (potvrzen), nebo falzifikován (vyvrácen) dalšími vědci
4) zařazení výsledků do celku již existujících výsledků výzkumů
K nejčastěji používaným výzkumným metodám a technikám v psychologii patří:
Pozorování – Extrospekce
- pozorováním se zjišťují a zaznamenávají vnější projevy chování člověka
- pozorování lze uplatnit v přirozených podmínkách i ve speciálně upravených situací
- pro objektivní vyhodnocení jsou cennější pozorování prováděna v přirozených podmínkách, kde můžeme sledovat spontánní projevy zkoumaných osob
- pozorování je vedeno s přesným záměrem, je systematické a plánovité, má svůj řád cíl
- výsledky musí být objektivně a exaktně přezkoumatelné, hodnocení musí být přesné
- Introspekce – pozorování vlastního nitra „hledění dovnitř“
- rozšiřuje popis založený na vnějším pozorování o popis vnitřního prožívání jedince
- při tom se mění prožívání samotné, protože je ovlivněno hodnocením, předsudky a zaměřením sebe pozorujícího jedince
Laboratorní a přirozený experiment
- metoda experimentu umožňuje zkoumat duševní jevy v záměrně vytvořených podmínkách, na rozdíl od klasického pozorování v přirozeném prostředí
- základem je vyloučení všech rušivých faktorů – izolování předmětu
- určitý psychologický jev lze záměrně vyvolat i opakovaně, lze měnit podmínky a sledovat zda se jev objeví – v jaké formě a intenzitě (např.: přecházení na červenou)
- cílem experimentu je změnami výchozí situace způsobit změnu v chování pokusné osoby
- záměrně manipulujeme, ovládáme a kontrolujeme proměnné – navozujeme a ovládáme podnětové proměnné-nezávislé proměnné. Tyto jsou nezávislé na pokusné osobě,ale experimentátor je ovládá. Odpovědi jsou na subjektu závislé- závislé proměnné (na osobnosti, aktuálně probíhajících procesech).
- snaha zjistit, co se odehrává na základě co nejlepší znalosti vstupu a výstupu, co se děje uvnitř (black box).
Laboratorní – odehrává se v umělých podmínkách (laboratoři) za pomoci různých měřících aparatur (brání ve spánku pozorují následky, dlouhodobé hladovění atd.)
Ex. Přirozený – uskutečňuje se v přirozených podmínkách činností člověka a je prováděn tak, že zkoumaná osoba neví, že je psych. Zkoumána( ve školní třídě, na letním táboře, na pracovišti, popřípadě se zkoumá člověk, který se stal invalidou, má smutek, velké štěstí apod.- je to cenný zdroj poznatků psychologie osobnosti. V přirozeném exp. Nebývají zásahy do přirozeného prostředí vždy výrazné
Analýza produktu činnosti
- tuto metodu lze použít i pro zkoumání nepřítomné i nežijící osoby
- jedná se o rozbor výsledku činnosti- př: analýza odpadkových košů, kresba rodiny, stromu, analýza dokumentu
Rozhovor – psychologické interview
- slouží k získávání informací, ke stanovení diagnózy, v poradenství a v terapii
- výhodou rozhovoru proti písemnému testu je možnost sledovat reakce zkoumané osoby, projevy neverbální komunikace a případné aktuální upřesnění nejasných míst v odpovědi
- rozhovor je možné vést volný (nestandardizovaný), podle toho, jakým směrem se vyvíjí, nebo řízený, podle předem připravených souborů otázek (standardizovaný)
- na počátku je důležité navodit pocit důvěry a uvolnění
Výhody – komplexní pohled na zkoumanou skutečnost, na osobnost dotazovaného
- součástí je i neverbální chování a pozorování dalších reakcí,
- je obohacením zkoumané osoby, příležitost k sebepoznání
- má čelné místo mezi psych. Metodami
Úskalí – klade značné nároky na odborné zkušenosti toho, kdo rozhovor vede
- je to časově náročná metoda a je velmi subjektivní
Test (dotazník)
- dotazník se většinou využívá při zkoumání určitého jevu u více osob
- obsahuje předem připravené a přesně stylizované otázky na poznání sledovaného jevu
- jeho úspěšnost záleží na těchto kritériích:
1) Validita (platnost) – zda test zjišťuje data, která zjišťovat má
2) Reliabilita (přesnost) – test musí při vícerém použití za stejných podmínek poskytovat stejné výsledky
3) Standardizace – možnost použít test na velkém počtu osob z pokusné skupiny stejným způsobem a za stejných podmínek
4) Normalizace – vytvoření jednotného způsobu vyhodnocení a zařazení výsledků
Podle formulace otázek lze testy rozdělit na:
1) otevřené (nestrukturované)- na otázku se čeká konkrétní odpověď, obtížné statistické zpracování, test může poskytnout osobnější výpověď o respondentovi
2) uzavřené (strukturované)- pokusná osoba hodnotí řadu výpovědí volbou jedné z alternativ, výsledky se dobře statisticky zpracovávají, hodnocení je obvykle bodovým systémem
Projektivní test
- nejznámější – Rorschachův test inkoustových skvrn (co v tobě skvrny vyvolávají, co konkrétně připomínají)
- zkoumané osobě se ukazují předlohy, které připouštějí různé možnosti interpretace
- do předlohy se promítají fantazie, přání, zábrany a úzkosti testované osoby
- metoda není úplně přesná – její výsledky se využívají spíše jako doplňující k jiným metodám
Význam psychologických poznatků
1. Hospodářská oblast (výroba, řízení) – motivace pracovníků, pracovní zatíženosti (přestávky, z hlediska únavy), vztahy mezi spolupracovníky, pracovní prostředí, vztahy k vedoucím zaměstnancům = metody řízení
2. Oblast obchodu a služeb – úprava prostorů, reklamní prodejní akce (ochutnávka, slevy), parkoviště, zázemí centra, vystupování prodavačů
3. Zdravotnictví – prostředí, vztah lékařů k pacientovi
4. Soudnictví – vztah soudu k obžalovanému
5. Umění – inspirace, estetické prostředí
Výsledky psychologického zkoumání slouží: k popisu lidského prožívání a chování, k vysvětlení, k předpovědi, ke kontrole a řízení.
Cesta k vědecké výpovědi se skládá ze čtyř kroků:
1) sbírání materiálů a dat
2) vyhodnocení těchto materiálů a dat
3) zveřejnění výsledků výzkumu, aby mohl být verifikován (potvrzen), nebo falzifikován (vyvrácen) dalšími vědci
4) zařazení výsledků do celku již existujících výsledků výzkumů
K nejčastěji používaným výzkumným metodám a technikám v psychologii patří:
Pozorování – Extrospekce
- pozorováním se zjišťují a zaznamenávají vnější projevy chování člověka
- pozorování lze uplatnit v přirozených podmínkách i ve speciálně upravených situací
- pro objektivní vyhodnocení jsou cennější pozorování prováděna v přirozených podmínkách, kde můžeme sledovat spontánní projevy zkoumaných osob
- pozorování je vedeno s přesným záměrem, je systematické a plánovité, má svůj řád cíl
- výsledky musí být objektivně a exaktně přezkoumatelné, hodnocení musí být přesné
- Introspekce – pozorování vlastního nitra „hledění dovnitř“
- rozšiřuje popis založený na vnějším pozorování o popis vnitřního prožívání jedince
- při tom se mění prožívání samotné, protože je ovlivněno hodnocením, předsudky a zaměřením sebe pozorujícího jedince
Laboratorní a přirozený experiment
- metoda experimentu umožňuje zkoumat duševní jevy v záměrně vytvořených podmínkách, na rozdíl od klasického pozorování v přirozeném prostředí
- základem je vyloučení všech rušivých faktorů – izolování předmětu
- určitý psychologický jev lze záměrně vyvolat i opakovaně, lze měnit podmínky a sledovat zda se jev objeví – v jaké formě a intenzitě (např.: přecházení na červenou)
- cílem experimentu je změnami výchozí situace způsobit změnu v chování pokusné osoby
- záměrně manipulujeme, ovládáme a kontrolujeme proměnné – navozujeme a ovládáme podnětové proměnné-nezávislé proměnné. Tyto jsou nezávislé na pokusné osobě,ale experimentátor je ovládá. Odpovědi jsou na subjektu závislé- závislé proměnné (na osobnosti, aktuálně probíhajících procesech).
- snaha zjistit, co se odehrává na základě co nejlepší znalosti vstupu a výstupu, co se děje uvnitř (black box).
Laboratorní – odehrává se v umělých podmínkách (laboratoři) za pomoci různých měřících aparatur (brání ve spánku pozorují následky, dlouhodobé hladovění atd.)
Ex. Přirozený – uskutečňuje se v přirozených podmínkách činností člověka a je prováděn tak, že zkoumaná osoba neví, že je psych. Zkoumána( ve školní třídě, na letním táboře, na pracovišti, popřípadě se zkoumá člověk, který se stal invalidou, má smutek, velké štěstí apod.- je to cenný zdroj poznatků psychologie osobnosti. V přirozeném exp. Nebývají zásahy do přirozeného prostředí vždy výrazné
Analýza produktu činnosti
- tuto metodu lze použít i pro zkoumání nepřítomné i nežijící osoby
- jedná se o rozbor výsledku činnosti- př: analýza odpadkových košů, kresba rodiny, stromu, analýza dokumentu
Rozhovor – psychologické interview
- slouží k získávání informací, ke stanovení diagnózy, v poradenství a v terapii
- výhodou rozhovoru proti písemnému testu je možnost sledovat reakce zkoumané osoby, projevy neverbální komunikace a případné aktuální upřesnění nejasných míst v odpovědi
- rozhovor je možné vést volný (nestandardizovaný), podle toho, jakým směrem se vyvíjí, nebo řízený, podle předem připravených souborů otázek (standardizovaný)
- na počátku je důležité navodit pocit důvěry a uvolnění
Výhody – komplexní pohled na zkoumanou skutečnost, na osobnost dotazovaného
- součástí je i neverbální chování a pozorování dalších reakcí,
- je obohacením zkoumané osoby, příležitost k sebepoznání
- má čelné místo mezi psych. Metodami
Úskalí – klade značné nároky na odborné zkušenosti toho, kdo rozhovor vede
- je to časově náročná metoda a je velmi subjektivní
Test (dotazník)
- dotazník se většinou využívá při zkoumání určitého jevu u více osob
- obsahuje předem připravené a přesně stylizované otázky na poznání sledovaného jevu
- jeho úspěšnost záleží na těchto kritériích:
1) Validita (platnost) – zda test zjišťuje data, která zjišťovat má
2) Reliabilita (přesnost) – test musí při vícerém použití za stejných podmínek poskytovat stejné výsledky
3) Standardizace – možnost použít test na velkém počtu osob z pokusné skupiny stejným způsobem a za stejných podmínek
4) Normalizace – vytvoření jednotného způsobu vyhodnocení a zařazení výsledků
Podle formulace otázek lze testy rozdělit na:
1) otevřené (nestrukturované)- na otázku se čeká konkrétní odpověď, obtížné statistické zpracování, test může poskytnout osobnější výpověď o respondentovi
2) uzavřené (strukturované)- pokusná osoba hodnotí řadu výpovědí volbou jedné z alternativ, výsledky se dobře statisticky zpracovávají, hodnocení je obvykle bodovým systémem
Projektivní test
- nejznámější – Rorschachův test inkoustových skvrn (co v tobě skvrny vyvolávají, co konkrétně připomínají)
- zkoumané osobě se ukazují předlohy, které připouštějí různé možnosti interpretace
- do předlohy se promítají fantazie, přání, zábrany a úzkosti testované osoby
- metoda není úplně přesná – její výsledky se využívají spíše jako doplňující k jiným metodám
Význam psychologických poznatků
1. Hospodářská oblast (výroba, řízení) – motivace pracovníků, pracovní zatíženosti (přestávky, z hlediska únavy), vztahy mezi spolupracovníky, pracovní prostředí, vztahy k vedoucím zaměstnancům = metody řízení
2. Oblast obchodu a služeb – úprava prostorů, reklamní prodejní akce (ochutnávka, slevy), parkoviště, zázemí centra, vystupování prodavačů
3. Zdravotnictví – prostředí, vztah lékařů k pacientovi
4. Soudnictví – vztah soudu k obžalovanému
5. Umění – inspirace, estetické prostředí
1.5 Objasni podstatu psychiky, vědomí, nevědomí, prožívání a chování
Středem zájmu současné psychologie je lidská psychika. Dříve sem spadala i psychika zvířat, ale tou se dnes zabývá poměrně nedávno vzniklý samostatný vědní obor.
Psychika je nejzákladnějším a nejobecnějším psychologickým pojmem, a je souhrnem veškerého duševního dění jedince, představuje řídící složku, která je zajišťována existencí člověka. Psychika je širším pojmem než vědomí (je vývojově starší). Je určena dědičností a společenskými podmínkami.
- Biologické vymezení psychiky – je vázána na stavbu a činnost CNS, závisí na kvalitě a vývoji mozku, umožňuje vytvářet představy. Člověk je schopen své zážitky vyjádřit slovy.
Psychika zahrnuje všechny procesy odehrávající se v mozku. Je to vědomí člověka – stupeň jeho duševního vývoje a zdraví. Psychika je celistvá a vyšší složky, jako vůle, myšlení a řeč ovládají nižší složky – pláč, křik…
- Sociální vymezení psychiky – cílem je získání specifických lidských způsobů reagování, vzorců chování, umožňující žít jedinci v určité společnosti, kultuře. Bez lidské společnosti nevzniká psychika, obsah lidské psychiky prožívání a chování závisí na konkrétním prostředí. Úroveň a kvalita psychiky závisí na množství a kvalitě sociálních vlivů. Lidská psychika nemůže vzniknout bez sociálních vlivů a je u každého člověka individuální, jedinečná.
- Vzájemný vztah biolog. A soc. determinace
-vývoj člověka probíhá podle vnitřních zákonů, ale zároveň je ovlivňován vzájemnou interakcí s prostředím
Chování a Prožívání tvoří psychiku = odraz objektivní reality
Chování= vnější projev psychiky, chováním označujeme jako souhrn všech vnějších projevů člověka, tedy aktivitu jedince, kterou může pozorovat jiná osoba, případně která může být registrována přístroji, Podle amerického psychologa J.B. Watsona je chování to, „co organismus dělá nebo říká“
- souhrn všech vnějších projevů člověka: jednání, řeč a výraz
- chování může být úmyslné – Volní – záměrné, vede k určité aktivitě a nebo bežděčné – Mimovolní – tvořené nepodmíněnými reflexy
Druhy chování: 1) Expresivní – chování ryzí, spontánní, upřímné, vyjadřující skutečné prožívání
a vlastní názory a postoje
2) Adaptivní – přizpůsobivé, účelové, hrané, potlačující či maskující skutečné
prožívání – to, co cítíme, podřizujeme situaci
( 3 Stylizované )
Prožívání= vnitřní projev psychiky, prožíváním označujeme to, co si člověk sebepozorováním sám uvědomuje, není pozorovatelné zvenčí, vnitřní zážitky, nemusí být souhlasné s chováním , umožňuje člověku orientaci v daném prostředí
- jedná se o souhrn psychických procesů a stavů, jako vjemy, představy, emoce, rozhodování atp.
- je subjektivní a neopakovatelné
-a)vědomé- uvědomujeme si podnět, který na nás působí
b)nevědomé- podnět si nejsme schopni uvědomit
-3 stránky prožívání: a) poznávací- přijímání podnětů smysly a následné zpracování
b)citová- podnět vyvolává cit (líbí x nelíbí)
c)snahová= motivační, snaha něčeho dosáhnout, vůle
Psychika zahrnuje složku – Vědomou a Nevědomou
Vědomí= sestává z toho, co v daném okamžiku zaměstnává naši mysl, ať jsou to myšlenky, představy, nebo city. Orientuje nás ve vnějším světě a umožňuje nám existenci. Vědomí je nejvyšší formou psychiky, neboť umožňuje vnímání sebe samého – je to v podstatě část mysli, jejímž prostřednictvím cítíme, že žijeme. Člověk si uvědomuje, co dělá, co prožívá.
Předvědomí= obsahuje zážitky, myšlenky, které člověk již zapomněl, ale může si je kdykoliv vybavit
Nevědomí= složka prožívání, kterou si člověk neuvědomuje (př.: automatická činnost, prožitky z minulosti a jejich následky).
- Sestává ze záhadných hlubin, které jsou pro vědomí zpravidla nedostupné bez použití vhodných technik (hypnózy, snů a především meditace).
- Oblast potlačených impulsů, obrazů a tužeb. Obvykle obsahuje bolestivé emoční vzpomínky, které byly vytěsněny. Vesměs jde o obsahy, které byly kdysi vědomé a byly z vědomí vytlačeny, nebo tam nikdy nebyly. Nevysvětlitelné vzniky citů, obsahy snů.
Kolektivní nevědomí = termín C. G. Junga
- jedná se o zděděné predispozice společné celému lidstvu, je pramenem našeho společného snažení, citových i duchovních tužeb a vzorů - archetypů
Archetyp – představuje symbolickou ideji, která není reflektována vědomím, ale pramení z nevědomí a nemůže být tudíž pojmově uchopena. Přesto se významně podílí na utváření psychické reality osobnosti.
Psychika je nejzákladnějším a nejobecnějším psychologickým pojmem, a je souhrnem veškerého duševního dění jedince, představuje řídící složku, která je zajišťována existencí člověka. Psychika je širším pojmem než vědomí (je vývojově starší). Je určena dědičností a společenskými podmínkami.
- Biologické vymezení psychiky – je vázána na stavbu a činnost CNS, závisí na kvalitě a vývoji mozku, umožňuje vytvářet představy. Člověk je schopen své zážitky vyjádřit slovy.
Psychika zahrnuje všechny procesy odehrávající se v mozku. Je to vědomí člověka – stupeň jeho duševního vývoje a zdraví. Psychika je celistvá a vyšší složky, jako vůle, myšlení a řeč ovládají nižší složky – pláč, křik…
- Sociální vymezení psychiky – cílem je získání specifických lidských způsobů reagování, vzorců chování, umožňující žít jedinci v určité společnosti, kultuře. Bez lidské společnosti nevzniká psychika, obsah lidské psychiky prožívání a chování závisí na konkrétním prostředí. Úroveň a kvalita psychiky závisí na množství a kvalitě sociálních vlivů. Lidská psychika nemůže vzniknout bez sociálních vlivů a je u každého člověka individuální, jedinečná.
- Vzájemný vztah biolog. A soc. determinace
-vývoj člověka probíhá podle vnitřních zákonů, ale zároveň je ovlivňován vzájemnou interakcí s prostředím
Chování a Prožívání tvoří psychiku = odraz objektivní reality
Chování= vnější projev psychiky, chováním označujeme jako souhrn všech vnějších projevů člověka, tedy aktivitu jedince, kterou může pozorovat jiná osoba, případně která může být registrována přístroji, Podle amerického psychologa J.B. Watsona je chování to, „co organismus dělá nebo říká“
- souhrn všech vnějších projevů člověka: jednání, řeč a výraz
- chování může být úmyslné – Volní – záměrné, vede k určité aktivitě a nebo bežděčné – Mimovolní – tvořené nepodmíněnými reflexy
Druhy chování: 1) Expresivní – chování ryzí, spontánní, upřímné, vyjadřující skutečné prožívání
a vlastní názory a postoje
2) Adaptivní – přizpůsobivé, účelové, hrané, potlačující či maskující skutečné
prožívání – to, co cítíme, podřizujeme situaci
( 3 Stylizované )
Prožívání= vnitřní projev psychiky, prožíváním označujeme to, co si člověk sebepozorováním sám uvědomuje, není pozorovatelné zvenčí, vnitřní zážitky, nemusí být souhlasné s chováním , umožňuje člověku orientaci v daném prostředí
- jedná se o souhrn psychických procesů a stavů, jako vjemy, představy, emoce, rozhodování atp.
- je subjektivní a neopakovatelné
-a)vědomé- uvědomujeme si podnět, který na nás působí
b)nevědomé- podnět si nejsme schopni uvědomit
-3 stránky prožívání: a) poznávací- přijímání podnětů smysly a následné zpracování
b)citová- podnět vyvolává cit (líbí x nelíbí)
c)snahová= motivační, snaha něčeho dosáhnout, vůle
Psychika zahrnuje složku – Vědomou a Nevědomou
Vědomí= sestává z toho, co v daném okamžiku zaměstnává naši mysl, ať jsou to myšlenky, představy, nebo city. Orientuje nás ve vnějším světě a umožňuje nám existenci. Vědomí je nejvyšší formou psychiky, neboť umožňuje vnímání sebe samého – je to v podstatě část mysli, jejímž prostřednictvím cítíme, že žijeme. Člověk si uvědomuje, co dělá, co prožívá.
Předvědomí= obsahuje zážitky, myšlenky, které člověk již zapomněl, ale může si je kdykoliv vybavit
Nevědomí= složka prožívání, kterou si člověk neuvědomuje (př.: automatická činnost, prožitky z minulosti a jejich následky).
- Sestává ze záhadných hlubin, které jsou pro vědomí zpravidla nedostupné bez použití vhodných technik (hypnózy, snů a především meditace).
- Oblast potlačených impulsů, obrazů a tužeb. Obvykle obsahuje bolestivé emoční vzpomínky, které byly vytěsněny. Vesměs jde o obsahy, které byly kdysi vědomé a byly z vědomí vytlačeny, nebo tam nikdy nebyly. Nevysvětlitelné vzniky citů, obsahy snů.
Kolektivní nevědomí = termín C. G. Junga
- jedná se o zděděné predispozice společné celému lidstvu, je pramenem našeho společného snažení, citových i duchovních tužeb a vzorů - archetypů
Archetyp – představuje symbolickou ideji, která není reflektována vědomím, ale pramení z nevědomí a nemůže být tudíž pojmově uchopena. Přesto se významně podílí na utváření psychické reality osobnosti.
2. Lidské vnímání a představivost
2.1 Problematika vnímání. Objasni a srovnej počitek a vjem, charakterizuj jednotlivé druhy počitků a vnímání
2.2 Zvláštnosti a význam sociálního vnímání
2.3 Srovnejte vjem a představu. Podstata a význam představivosti pro duševní život. Druhy představ
2.4 Problematika a fantazie, jednotlivé druhy fantazie. Snění v bdělém stavu. Sny
Třídění psychických jevů, Individuální rozdíly ve vnímání, smyslové klamy - bude doplněno
2.2 Zvláštnosti a význam sociálního vnímání
2.3 Srovnejte vjem a představu. Podstata a význam představivosti pro duševní život. Druhy představ
2.4 Problematika a fantazie, jednotlivé druhy fantazie. Snění v bdělém stavu. Sny
Třídění psychických jevů, Individuální rozdíly ve vnímání, smyslové klamy - bude doplněno
2.1 Problematika vnímání. Srovnej počitek a vjem, charakterizuj jednotlivé druhy počitků a vnímání
Problematika vnímání, je vnímání jen kopírováním?
Kvalita poznávacích (kognitivních) procesů závisí především na stavbě a funkci nervové soustavy. Přiměřenost a efektivnost poznávání závisí na mnoha činitelích : např. věku, stavu organismu, stavu CNS a smyslových orgánů
Poznávání
- má význam existenční (orientace ve světě, v životě, účelná adaptace)
- přispívá k efektivitě a adekvátnosti jednání a chování
- v průběhu života se vyvíjí
- začíná názorným smyslovým poznáváním = čitím a vnímáním jejíchž výsledkem jsou počitky a vjemy (jde o bezprostřední působením podnětů na smyslové orgány, pomocí níž si utváříme obraz o vnějším i vnitřním prostředí)
Vnímání
- základní psychický poznávací proces, pomocí kterého odrážíme předměty a jevy jako celek ( se všemi jejich vlastnostmi)
- vzniká bezprostředním působením vnějších nebo vnitřních podnětů na smyslové orgány
(ve spolupráci s částí mozku a nervových drah)
- informuje o vnějším světě (barva, chuť) i vnitřním (bolest, zadýchání) = subjektivní odrážení objektivní reality v našem vědomí prostřednictvím receptorů
Základem procesu vnímání je analyticky-syntetická činnost mozkové kůry
- nejprve dochází k analýze vnímaného předmětu na jednotlivé složky (vlastnosti) – výsledkem jsou počitky, ty se pak spojují v celek, ve vjem – korovou syntézou. Bez korové syntézy by vznikly jen počitky
Vnímání člověka není možné pojímat jako prosté kopírování zevního podnětu
- závisí na tom, co mozek s příslušným podnětem udělá. Produkty mozku jsou často značně subjektivní a může docházet k tzv. falešným alarmům, kdy člověk přijal určitý signál, který nebyl vyslán.
- naše vjemy nejsou naprostou kopií skutečnosti - při vnímání působí naše předchozí skutečnost, myšlení, city a zájmy
- srovnáváme vnímané s předchozí zkušeností, vybíráme z mnoha podrobností a řídíme se přitom svým myšlením, zájmem, očekáváním, nebo obavami
Čití
- nejzákladnější poznávací proces, který nám předává informace o okolním světě
- na základě – zapojení analyzátoru
- výsledkem je počitek = odraz jedné dané vlastnosti daného předmětu, je funkcí jednoho analyzátoru
Čivost
- schopnost člověka mít počitky
- dá se měnit: - stálým působením podnětů se čivost zmenšuje (př. prstýnek na ruce)
- stálým cvičením (př. hudební sluch, degustátoři)
Objasni a srovnej počitek a vjem, charakterizuj jednotlivé druhy počitků a vnímání
- výsledky vnímání a čití jsou počitky a vjemy:
Počitek
- jednotlivý znak předmětu nebo děje, který na mne právě působí
- počitek obsahuje pouze jednu vlastnost působícího předmětu – obsahuje-li jich více, jedná se již o vjem
- existuje 16 základních druhů počitků
Vjem
- zahrnuje celý předmět nebo složitý děj působící na naše smyslové orgány (př.: jablko - barva, tvar, chuť, vůně, teplota, povrch, tuhost)
- výsledek psychického procesu vnímání spojený s prožitkem a uchovaný v paměti a zkušenostech člověka
- zkušenost přispívá k přiměřenému a přesnému vnímání. U vjemu nejde jen o obraz určitého předmětu, ale také o jeho poznání
- vjemy zanechávají v naší psychice stopy, jejichž obsah si můžeme vybavit po určité době bez přítomnosti původních působících podnětů, vjemy mají periferní vznik, zprostředkovaný receptory
Rozdíl mezi počitkem a vjemem
- vjem neobsahuje jen jednotlivé vlastnosti předmětů a jevů, ale postihuje jejich celistvost. Zpravidla je výsledkem činnosti více analyzátorů
Druhy Počitků
- dělí se podle toho, kde jsou receptory umístěné
A) Vnější (exteroreceptory) - přinášejí informace z okolního světa
dělíme na dálkové (zrakové, sluchové,..) a dotykové (chuťové, tlakové,..)
1. Dálkové:
a. Zrakové - vznikají působením elektromag. sil na receptory na sítnici oka, poruchy
I. Šeroslepost (vlčí mlha)
II. Monochromatismus – nerozlišuje odstíny barev
III. Barvoslepost – nevnímá rozdíly mezi červenou a zelenou
b. Sluchové - počitky vznikají působením sluch. vln na receptory ve vnitřním uchu
c. Čichové - receptory na sliznici v nose, podněty – částečky, které vydávají aroma
2. Dotykové:
a. Chuťové - vznik – působením látek na chuťové pohárky
b. Tlakové - receptory na kůži, odráží jakoukoliv změnu tlaku
c. Tepelné- receptory na kůži, reagují na změnu teploty
d. Bolesti - receptory na kůži - reagují na vyvíjený tlak
B) Vnitřní (interoreceptory) - podávají zprávu o vnitřním stavu organismu
1. Pohybu - receptory na kloubech, šlachách, svalech zaznamenávají změny polohy těla
2. Rovnováhy - receptory ve vnitřním uchu - poloha těla v prostoru
3. Orgánové (útrobní) - receptory na povrchu orgánů, informují o vnitřním stavu (počitky hladu, žízně, nevolnosti)
Druhy Vnímání:
1. Vnímání tvaru a velikosti
- odráží vlastnost jako je výška, tvar a šířka
- analyzátorem jsou oči, ruce, ústa (malé děti)
- záleží na dosavadní zkušenosti ( dítě vnímá pokoj jako obrovskou místnost, protože ve větší nebylo)
2. Vnímání prostoru
- vpravo, vlevo, nahoře, uprostřed, ...
- zrak, sluch, ale člověk ho vnímá i pohybem
- malé děti nevnímají prostor
3. Vnímání pohybu
- registrujeme změnu polohy předmětu
- zrak, sluch, hmat
- záleží na tom, jestli pozorovatel se sám pohybuje, pak se mu daleko hůře vnímá pohyb v okolí
4. Vnímání času
- nemáme na něj žádný analyzátor
- je založeno na vlastní zkušenosti, u dětí až od vstupu do školy
- děti zaměňují minulost s budoucností
Vlastnosti vnímání:
1. Zaměřenost - objekt se zaměřuje na figuru
2. Výběrovost - vybírám si to, co na sebe nechám působit (prevence přetížení)
3. Strukturovanost - každý podnět vnímáme jako strukturu (př. židle = nohy+ sedátko + opěrátko)
4. Pregnantnost - tendence zdokonalovat tvary a vnímat neúplné celky jako úplné (dotváření vjemu, doplňování nezřetelných nebo chybějících částí celku)
5. Konstantnost - podnět vnímáme stejně i v jiné poloze
Zákonitosti vnímání:
1. stav analyzátorů (receptorů)
2. stav CNS - ovlivněn únavou, málo odpočinku, spánku, onemocnění mozku, zánět mozku
3. výběrovost a zaměřenost vnímání - nevnímáme všichni stejné věci
4. všímavost a pozorovací schopnosti
5. minulá zkušenost
Poruchy vnímání:
- případné poruchy vnímání mohou být zapříčiněny postižením neurologických funkcí, nebo emocionálním stavem - aktuální citový vztah může být příčinou jeho zkreslení
a) kvantitativní: - Snížená vnímavost - únava, vyčerpání, okolní ruch, problémy, nemoc, nálada, stres
- Zvýšená vnímavost - kofein, čerstvý vzduch
b) kvalitativní:
Smyslová klamy
- založeny na vzniku nedokonalého obrazu předmětu vlivem nedokonalosti analyzátorů
jsou běžnou součástí života (kouzelníci, móda-černá zužuje)
Druhy: pohybu, času, zrakové, sluchové, chuťové
Iluze
- zkreslené vjemy skutečných podnětů
- nepřesný obraz předmětu je ovlivněn subjektivním činitelem
Halucinace
- klamné vjemy vznikají nezávisle na vnějším podnětu
- o jejich reálnosti je subjekt přesvědčen
- typické pro určitá psychická onemocnění např. schizofrenii
- sluchové, zrakové, hmatové
Kvalita poznávacích (kognitivních) procesů závisí především na stavbě a funkci nervové soustavy. Přiměřenost a efektivnost poznávání závisí na mnoha činitelích : např. věku, stavu organismu, stavu CNS a smyslových orgánů
Poznávání
- má význam existenční (orientace ve světě, v životě, účelná adaptace)
- přispívá k efektivitě a adekvátnosti jednání a chování
- v průběhu života se vyvíjí
- začíná názorným smyslovým poznáváním = čitím a vnímáním jejíchž výsledkem jsou počitky a vjemy (jde o bezprostřední působením podnětů na smyslové orgány, pomocí níž si utváříme obraz o vnějším i vnitřním prostředí)
Vnímání
- základní psychický poznávací proces, pomocí kterého odrážíme předměty a jevy jako celek ( se všemi jejich vlastnostmi)
- vzniká bezprostředním působením vnějších nebo vnitřních podnětů na smyslové orgány
(ve spolupráci s částí mozku a nervových drah)
- informuje o vnějším světě (barva, chuť) i vnitřním (bolest, zadýchání) = subjektivní odrážení objektivní reality v našem vědomí prostřednictvím receptorů
Základem procesu vnímání je analyticky-syntetická činnost mozkové kůry
- nejprve dochází k analýze vnímaného předmětu na jednotlivé složky (vlastnosti) – výsledkem jsou počitky, ty se pak spojují v celek, ve vjem – korovou syntézou. Bez korové syntézy by vznikly jen počitky
Vnímání člověka není možné pojímat jako prosté kopírování zevního podnětu
- závisí na tom, co mozek s příslušným podnětem udělá. Produkty mozku jsou často značně subjektivní a může docházet k tzv. falešným alarmům, kdy člověk přijal určitý signál, který nebyl vyslán.
- naše vjemy nejsou naprostou kopií skutečnosti - při vnímání působí naše předchozí skutečnost, myšlení, city a zájmy
- srovnáváme vnímané s předchozí zkušeností, vybíráme z mnoha podrobností a řídíme se přitom svým myšlením, zájmem, očekáváním, nebo obavami
Čití
- nejzákladnější poznávací proces, který nám předává informace o okolním světě
- na základě – zapojení analyzátoru
- výsledkem je počitek = odraz jedné dané vlastnosti daného předmětu, je funkcí jednoho analyzátoru
Čivost
- schopnost člověka mít počitky
- dá se měnit: - stálým působením podnětů se čivost zmenšuje (př. prstýnek na ruce)
- stálým cvičením (př. hudební sluch, degustátoři)
Objasni a srovnej počitek a vjem, charakterizuj jednotlivé druhy počitků a vnímání
- výsledky vnímání a čití jsou počitky a vjemy:
Počitek
- jednotlivý znak předmětu nebo děje, který na mne právě působí
- počitek obsahuje pouze jednu vlastnost působícího předmětu – obsahuje-li jich více, jedná se již o vjem
- existuje 16 základních druhů počitků
Vjem
- zahrnuje celý předmět nebo složitý děj působící na naše smyslové orgány (př.: jablko - barva, tvar, chuť, vůně, teplota, povrch, tuhost)
- výsledek psychického procesu vnímání spojený s prožitkem a uchovaný v paměti a zkušenostech člověka
- zkušenost přispívá k přiměřenému a přesnému vnímání. U vjemu nejde jen o obraz určitého předmětu, ale také o jeho poznání
- vjemy zanechávají v naší psychice stopy, jejichž obsah si můžeme vybavit po určité době bez přítomnosti původních působících podnětů, vjemy mají periferní vznik, zprostředkovaný receptory
Rozdíl mezi počitkem a vjemem
- vjem neobsahuje jen jednotlivé vlastnosti předmětů a jevů, ale postihuje jejich celistvost. Zpravidla je výsledkem činnosti více analyzátorů
Druhy Počitků
- dělí se podle toho, kde jsou receptory umístěné
A) Vnější (exteroreceptory) - přinášejí informace z okolního světa
dělíme na dálkové (zrakové, sluchové,..) a dotykové (chuťové, tlakové,..)
1. Dálkové:
a. Zrakové - vznikají působením elektromag. sil na receptory na sítnici oka, poruchy
I. Šeroslepost (vlčí mlha)
II. Monochromatismus – nerozlišuje odstíny barev
III. Barvoslepost – nevnímá rozdíly mezi červenou a zelenou
b. Sluchové - počitky vznikají působením sluch. vln na receptory ve vnitřním uchu
c. Čichové - receptory na sliznici v nose, podněty – částečky, které vydávají aroma
2. Dotykové:
a. Chuťové - vznik – působením látek na chuťové pohárky
b. Tlakové - receptory na kůži, odráží jakoukoliv změnu tlaku
c. Tepelné- receptory na kůži, reagují na změnu teploty
d. Bolesti - receptory na kůži - reagují na vyvíjený tlak
B) Vnitřní (interoreceptory) - podávají zprávu o vnitřním stavu organismu
1. Pohybu - receptory na kloubech, šlachách, svalech zaznamenávají změny polohy těla
2. Rovnováhy - receptory ve vnitřním uchu - poloha těla v prostoru
3. Orgánové (útrobní) - receptory na povrchu orgánů, informují o vnitřním stavu (počitky hladu, žízně, nevolnosti)
Druhy Vnímání:
1. Vnímání tvaru a velikosti
- odráží vlastnost jako je výška, tvar a šířka
- analyzátorem jsou oči, ruce, ústa (malé děti)
- záleží na dosavadní zkušenosti ( dítě vnímá pokoj jako obrovskou místnost, protože ve větší nebylo)
2. Vnímání prostoru
- vpravo, vlevo, nahoře, uprostřed, ...
- zrak, sluch, ale člověk ho vnímá i pohybem
- malé děti nevnímají prostor
3. Vnímání pohybu
- registrujeme změnu polohy předmětu
- zrak, sluch, hmat
- záleží na tom, jestli pozorovatel se sám pohybuje, pak se mu daleko hůře vnímá pohyb v okolí
4. Vnímání času
- nemáme na něj žádný analyzátor
- je založeno na vlastní zkušenosti, u dětí až od vstupu do školy
- děti zaměňují minulost s budoucností
Vlastnosti vnímání:
1. Zaměřenost - objekt se zaměřuje na figuru
2. Výběrovost - vybírám si to, co na sebe nechám působit (prevence přetížení)
3. Strukturovanost - každý podnět vnímáme jako strukturu (př. židle = nohy+ sedátko + opěrátko)
4. Pregnantnost - tendence zdokonalovat tvary a vnímat neúplné celky jako úplné (dotváření vjemu, doplňování nezřetelných nebo chybějících částí celku)
5. Konstantnost - podnět vnímáme stejně i v jiné poloze
Zákonitosti vnímání:
1. stav analyzátorů (receptorů)
2. stav CNS - ovlivněn únavou, málo odpočinku, spánku, onemocnění mozku, zánět mozku
3. výběrovost a zaměřenost vnímání - nevnímáme všichni stejné věci
4. všímavost a pozorovací schopnosti
5. minulá zkušenost
Poruchy vnímání:
- případné poruchy vnímání mohou být zapříčiněny postižením neurologických funkcí, nebo emocionálním stavem - aktuální citový vztah může být příčinou jeho zkreslení
a) kvantitativní: - Snížená vnímavost - únava, vyčerpání, okolní ruch, problémy, nemoc, nálada, stres
- Zvýšená vnímavost - kofein, čerstvý vzduch
b) kvalitativní:
Smyslová klamy
- založeny na vzniku nedokonalého obrazu předmětu vlivem nedokonalosti analyzátorů
jsou běžnou součástí života (kouzelníci, móda-černá zužuje)
Druhy: pohybu, času, zrakové, sluchové, chuťové
Iluze
- zkreslené vjemy skutečných podnětů
- nepřesný obraz předmětu je ovlivněn subjektivním činitelem
Halucinace
- klamné vjemy vznikají nezávisle na vnějším podnětu
- o jejich reálnosti je subjekt přesvědčen
- typické pro určitá psychická onemocnění např. schizofrenii
- sluchové, zrakové, hmatové
2.2 Objasni zvláštnosti a význam sociálního vnímání
= je zvláštním druhem vnímání, je to proces, v němž z vnějších projevů druhého člověka usuzuji jeho vnitřní psychické charakteristiky, zahrnuje sociální vnímání i hodnocení. Pro mezilidský vztah je důležitější, jak na sebe působíme, než jací jsme.
To, jak vnímáme ostatní osoby, podléhá určitým zákonitostem. Máme tendenci uvažovat o ostatních v určitých kategoriích, schematech a stereotypech. Velkou roli hrají také různé efekty vnímání, jako např. efekt prvního dojmu.
Schemata
- ovlivňují co a jak vnímáme : selektivní pozornost – čeho si všímáme
selektivní paměť – co si zapamatujeme
- jsou membránami, které vytřídí přijímané informace na ty, které zapadají do stanoveného schematu a ostatní, které ignorujeme
Stereotypy
- osobu nevnímáme jako konkrétní, ale pohlížíme na ni jako na příslušníka určité skupiny např. rasy, etnika, pohlaví a hodnotíme její jednání podle toho, co od ní očekáváme.
První dojem
- připisování určitých vlastností druhé osobě podle jistých schémat (např. podle její fyziognomie, sociálního statu apod.)
- umožňuje "udělat si o někom obrázek" bez dlouhých úvah a přispívají ke snadnější orientaci v sociálním prostředí.
- záleží na pořadí, v jakém se dozvíme jednotlivé údaje - první dojem předurčuje způsob vnímání všech následujících informací
Chyby v sociálním poznávání:
- haló efekt – na základě jediného nápadného rysu posuzuji i vlastnosti ostatní
- laická logika – domníváme se, že z přítomnosti jedné vlastnosti logicky vyplývá přítomnost jiné vlastnosti (př: z inteligence => slušnost či mravnost apod.)
- efekt mírnosti – jedince posuzujeme mírněji, protože je nám sympatický
- efekt sociálního postavení – očekávání psychických vlastností podle příslušnictví k určité sociální skupině
- projekce – promítáme své motivy, zájmy, postoje a názory do ostatních lidí
- za základní klíče sociální percepce se považují výraz (zejména mimický), vzezření (např. i způsob oblékání), obsah řeči a její forma (co člověk říká a jak), status (socioekonomické postavení), případně příslušnost k etnické skupině a ovšem chování.
faktory ovlivňující sociální vnímání :
1. vztah mezi vnímajícím a vnímaným
2. optimista vnímá především kladné vlastnosti, pesimista si všímá hlavně záporných
3. mnozí lidé mají svou „teorii osobnosti“, kdy na základě jedné vlastnosti automaticky usuzují na další vlastnost (kdo lže, ten krade, vysoké čelo = inteligence, obézní = líný)
4. lidé také často připisují vnímaným osobám své vlastnosti (projekce)
5. nebo se snaží jedinci připsat ty vlastnosti, které jsou typické pro jeho skupinu, ke které patří
6. jsou ovlivněni předsudky
7. důležité je též pořadí informací, nejvíce jsme ovlivnění tzv. prvním dojmem
8. čím více informací, tím více je naše představa o druhém člověku přesnější
9. naše vnímání může zkreslit přetvářka vnímaného
10. haló efekt- tendence hodnotit člověka podle prvého dojmu. Posouzení druhého na základě neadekvátního dojmu, spojené s následným vytvářením neodůvodněných závěrů.
11. vnímání ovlivňuje také popularita osoby, kterou vnímáme
To, jak vnímáme ostatní osoby, podléhá určitým zákonitostem. Máme tendenci uvažovat o ostatních v určitých kategoriích, schematech a stereotypech. Velkou roli hrají také různé efekty vnímání, jako např. efekt prvního dojmu.
Schemata
- ovlivňují co a jak vnímáme : selektivní pozornost – čeho si všímáme
selektivní paměť – co si zapamatujeme
- jsou membránami, které vytřídí přijímané informace na ty, které zapadají do stanoveného schematu a ostatní, které ignorujeme
Stereotypy
- osobu nevnímáme jako konkrétní, ale pohlížíme na ni jako na příslušníka určité skupiny např. rasy, etnika, pohlaví a hodnotíme její jednání podle toho, co od ní očekáváme.
První dojem
- připisování určitých vlastností druhé osobě podle jistých schémat (např. podle její fyziognomie, sociálního statu apod.)
- umožňuje "udělat si o někom obrázek" bez dlouhých úvah a přispívají ke snadnější orientaci v sociálním prostředí.
- záleží na pořadí, v jakém se dozvíme jednotlivé údaje - první dojem předurčuje způsob vnímání všech následujících informací
Chyby v sociálním poznávání:
- haló efekt – na základě jediného nápadného rysu posuzuji i vlastnosti ostatní
- laická logika – domníváme se, že z přítomnosti jedné vlastnosti logicky vyplývá přítomnost jiné vlastnosti (př: z inteligence => slušnost či mravnost apod.)
- efekt mírnosti – jedince posuzujeme mírněji, protože je nám sympatický
- efekt sociálního postavení – očekávání psychických vlastností podle příslušnictví k určité sociální skupině
- projekce – promítáme své motivy, zájmy, postoje a názory do ostatních lidí
- za základní klíče sociální percepce se považují výraz (zejména mimický), vzezření (např. i způsob oblékání), obsah řeči a její forma (co člověk říká a jak), status (socioekonomické postavení), případně příslušnost k etnické skupině a ovšem chování.
faktory ovlivňující sociální vnímání :
1. vztah mezi vnímajícím a vnímaným
2. optimista vnímá především kladné vlastnosti, pesimista si všímá hlavně záporných
3. mnozí lidé mají svou „teorii osobnosti“, kdy na základě jedné vlastnosti automaticky usuzují na další vlastnost (kdo lže, ten krade, vysoké čelo = inteligence, obézní = líný)
4. lidé také často připisují vnímaným osobám své vlastnosti (projekce)
5. nebo se snaží jedinci připsat ty vlastnosti, které jsou typické pro jeho skupinu, ke které patří
6. jsou ovlivněni předsudky
7. důležité je též pořadí informací, nejvíce jsme ovlivnění tzv. prvním dojmem
8. čím více informací, tím více je naše představa o druhém člověku přesnější
9. naše vnímání může zkreslit přetvářka vnímaného
10. haló efekt- tendence hodnotit člověka podle prvého dojmu. Posouzení druhého na základě neadekvátního dojmu, spojené s následným vytvářením neodůvodněných závěrů.
11. vnímání ovlivňuje také popularita osoby, kterou vnímáme
2.3 Vjem a představa, Podstata a význam představivosti pro duševní život, druhy představ
= psychický poznávací proces tvorby představ, který názorně zobrazuje předmět nebo děj nepůsobící v přítomném okamžiku na naše smyslové orgány
Představy spolu s počitky a vjemy tvoří stupeň smyslového poznání skutečnosti. Představy jsou přechodem mezi smyslovým a rozumovým poznáním.
Při vnímání jsou vytvořeny stopy, které jsou při představě oživeny
Představa se shoduje s vjemem v tom, že je také názorným obrazem. Představy vznikají v mozkovém centru a mají fyziologický základ. Fyziologické procesy při vybavování představ se projevují ve změnách fyziologických funkcí, které se podobají těm, které nastávají ve skutečné situaci.
Rozdíl mezi vjemem a představou:
Vjem je celistvý - představa úlomkovitá (můžeme si představit pouze část)
Vjemy jsou přesnější - představa není tak přesná a jasná, je chudší na detaily
vjem je živý, prokreslený, vybarvený - představa je vybledlá
vjem nelze vyvolat na základě vůle - představa je vůlí ovlivnitelná
vjemy můžeme mít ve vědomí tak dlouho, jak chceme, jsou stálé - představy si můžeme záměrně vybavit, ale nejsou stálé jako vjem.
Střídají se s jinou představou- jedna představa vyvolá další (představy se vybavují na základě asociací)
Rozdílnost představ
- představy se mezi lidmi liší svou živostí - děti a umělci mají představy živější
- různí lidé mají o téže věci odlišnou představu (stejně jako mají jiné vnímání, city, zájmy, paměť)
Asociace představ
– spojení představ nebo jiných psychických jevů, individuální (liší se u různých lidí)
a) Asociace podle dotyku: spojeny jsou představy věcí (osob, událostí), které jsme vnímali ve stejném čase, nebo na stejném místě
b) Asociace podle podobnosti: v našem vědomí mají tendenci vybavovat se zážitky, které jsou podobné nebo kontrastní (př. vidím člověka a vzpomenu si na známého, který je mu podobný)
Druhy představ rozlišujeme podle druhů analyzátorů a podle forem vnímání:
- představy sluchové, pohybové, zrakové, čichové.
1. Auditivní (sluchová) - uchování sluchového vnímání
- u lidí s dobrým hudebním sluchem (skladatelé, textaři, zpěváci)
2. Motorická (pohybová) - zapamatování toho, co vidíme někoho dělat
- u lidí s manuálními schopnostmi (sportovci, tanečníci, herci, zdr. sestry)
3. Vizuální (zraková) - uchováni informací získaných zrakem (malíři, sochaři, návrháři)
Obsah představy může být:
1. konkrétní (vybavím si představu mně dobře známého dítěte)
2. obecný (vybavím si představu dítěte)
Dělení představ: (zvláštním druhem představ je fantazie)
1. paměťové (vzpomínkové) - reprodukuje něco, co jsme již vnímali, obrazy předmětů a jevů, které na nás v minulosti působily (ať už přesná, neúplná, chybná či zkreslená reprodukce představy)
2. fantazijní představa – je odrazem předmětů a jevů, které jsme v dané podobě nikdy nevnímali, vznikají psychickou činností, kombinací nebo prolínáním prvků z minulých vjemů, základem je naše zkušenost, vjemy, vzpomínkové představy, ale ty jsou pozměněny, popřípadě se kombinují do takových celků, které se ve skutečnosti nevyskytují, je to psychický proces, při kterém se vytvářejí relativně nové představy
a) Rekonstruující skutečnost- ze zbytků představ si vytvářím fantazijní představu
b) Tvůrčí- nemají vztah k realitě
Význam představivosti
- Představivost je nejdůležitější psychická funkce, zakládá duševní život.
Představy redukují nejistotu v poznávání a poznání, doplňují informace získané vnímáním a umožňují jít za vnímané (umožňují představovat si důsledky nějakého děje, nebo funkci nějaké věci, kterou nemůžeme přímo vyzkoušet), představy nám však také umožňují, abychom se přenášeli do minulosti (vzpomínky) a i do budoucnosti (snění a plánování)
Představy jsou nevyhnutelnou složkou jakékoliv lidské činnosti. Obsahují v sobě cíl činnosti a způsob jakým ho lze dosáhnout.
Tvůrčí představivost je jádrem intuice a přirozenou a samozřejmou součástí všech lidí. Tvořivé myšlení je jádrem nové definice inteligence: „Inteligentní je ten člověk, který je schopen vytvořit nový produkt nebo službu, které budou prospěšné pro lidstvo.“
Proces tvořivého myšlení je významný pro nás všechny:
1. Řešení problémů – pro řešení jakéhokoliv problému, nutně potřebujete návrh řešení –tvůrčí nápad;
2. Schopnost kreativního člověka přizpůsobit se novým situacím
3. Plánování – s pomocí představivosti vytváříme životní vize a tím i motivaci ke svému každodennímu jednání.
4. Dosahování cílů – zde je vždy klíčová otázka „Umíš si to představit?“; pokud máte na tuto otázku odpověď „ano“, pak je váš cíl již téměř splněný;
Představy spolu s počitky a vjemy tvoří stupeň smyslového poznání skutečnosti. Představy jsou přechodem mezi smyslovým a rozumovým poznáním.
Při vnímání jsou vytvořeny stopy, které jsou při představě oživeny
Představa se shoduje s vjemem v tom, že je také názorným obrazem. Představy vznikají v mozkovém centru a mají fyziologický základ. Fyziologické procesy při vybavování představ se projevují ve změnách fyziologických funkcí, které se podobají těm, které nastávají ve skutečné situaci.
Rozdíl mezi vjemem a představou:
Vjem je celistvý - představa úlomkovitá (můžeme si představit pouze část)
Vjemy jsou přesnější - představa není tak přesná a jasná, je chudší na detaily
vjem je živý, prokreslený, vybarvený - představa je vybledlá
vjem nelze vyvolat na základě vůle - představa je vůlí ovlivnitelná
vjemy můžeme mít ve vědomí tak dlouho, jak chceme, jsou stálé - představy si můžeme záměrně vybavit, ale nejsou stálé jako vjem.
Střídají se s jinou představou- jedna představa vyvolá další (představy se vybavují na základě asociací)
Rozdílnost představ
- představy se mezi lidmi liší svou živostí - děti a umělci mají představy živější
- různí lidé mají o téže věci odlišnou představu (stejně jako mají jiné vnímání, city, zájmy, paměť)
Asociace představ
– spojení představ nebo jiných psychických jevů, individuální (liší se u různých lidí)
a) Asociace podle dotyku: spojeny jsou představy věcí (osob, událostí), které jsme vnímali ve stejném čase, nebo na stejném místě
b) Asociace podle podobnosti: v našem vědomí mají tendenci vybavovat se zážitky, které jsou podobné nebo kontrastní (př. vidím člověka a vzpomenu si na známého, který je mu podobný)
Druhy představ rozlišujeme podle druhů analyzátorů a podle forem vnímání:
- představy sluchové, pohybové, zrakové, čichové.
1. Auditivní (sluchová) - uchování sluchového vnímání
- u lidí s dobrým hudebním sluchem (skladatelé, textaři, zpěváci)
2. Motorická (pohybová) - zapamatování toho, co vidíme někoho dělat
- u lidí s manuálními schopnostmi (sportovci, tanečníci, herci, zdr. sestry)
3. Vizuální (zraková) - uchováni informací získaných zrakem (malíři, sochaři, návrháři)
Obsah představy může být:
1. konkrétní (vybavím si představu mně dobře známého dítěte)
2. obecný (vybavím si představu dítěte)
Dělení představ: (zvláštním druhem představ je fantazie)
1. paměťové (vzpomínkové) - reprodukuje něco, co jsme již vnímali, obrazy předmětů a jevů, které na nás v minulosti působily (ať už přesná, neúplná, chybná či zkreslená reprodukce představy)
2. fantazijní představa – je odrazem předmětů a jevů, které jsme v dané podobě nikdy nevnímali, vznikají psychickou činností, kombinací nebo prolínáním prvků z minulých vjemů, základem je naše zkušenost, vjemy, vzpomínkové představy, ale ty jsou pozměněny, popřípadě se kombinují do takových celků, které se ve skutečnosti nevyskytují, je to psychický proces, při kterém se vytvářejí relativně nové představy
a) Rekonstruující skutečnost- ze zbytků představ si vytvářím fantazijní představu
b) Tvůrčí- nemají vztah k realitě
Význam představivosti
- Představivost je nejdůležitější psychická funkce, zakládá duševní život.
Představy redukují nejistotu v poznávání a poznání, doplňují informace získané vnímáním a umožňují jít za vnímané (umožňují představovat si důsledky nějakého děje, nebo funkci nějaké věci, kterou nemůžeme přímo vyzkoušet), představy nám však také umožňují, abychom se přenášeli do minulosti (vzpomínky) a i do budoucnosti (snění a plánování)
Představy jsou nevyhnutelnou složkou jakékoliv lidské činnosti. Obsahují v sobě cíl činnosti a způsob jakým ho lze dosáhnout.
Tvůrčí představivost je jádrem intuice a přirozenou a samozřejmou součástí všech lidí. Tvořivé myšlení je jádrem nové definice inteligence: „Inteligentní je ten člověk, který je schopen vytvořit nový produkt nebo službu, které budou prospěšné pro lidstvo.“
Proces tvořivého myšlení je významný pro nás všechny:
1. Řešení problémů – pro řešení jakéhokoliv problému, nutně potřebujete návrh řešení –tvůrčí nápad;
2. Schopnost kreativního člověka přizpůsobit se novým situacím
3. Plánování – s pomocí představivosti vytváříme životní vize a tím i motivaci ke svému každodennímu jednání.
4. Dosahování cílů – zde je vždy klíčová otázka „Umíš si to představit?“; pokud máte na tuto otázku odpověď „ano“, pak je váš cíl již téměř splněný;
2.4 Problematika fantazie, jednotlivé druhy fantazie. Snění v bdělém stavu, sny
Problematika fantazie, jednotlivé druhy fantazie
- je založena na paměťových představách, které se přetvářejí do jiných celků a vytváří obrazy, které jsme nikdy neměli možnost vnímat. Život bez fantazie by byl chudý.
- hlavní roli hraje obrazotvornost, fantazie se vyznačuje svou tvořivostí a originalitou
- činnost fantazie je individuální a je ovlivněna různými činiteli (drogy, emoce, individuálními vlastnostmi a věkem)
Fce fantazie
a) Tvořivost: projevující se ve všech oblastech praktické činnosti, v umění, vědě, řemeslné výrobě, o čemž svědčí produkty této činnosti (architektura, umělecká díla, lidové kroje).
b) Únik: umožňuje vytvářet v mysli neskutečný, imaginární svět, v němž člověk kompenzuje své životní nedostatky, v němž prožívá co mu odepřel reálný život (bohatství, lásku, respekt)
Fantazie bezděčná a záměrná
- představy se vybavují bezděčně i záměrně. Platí to pro představy paměti i fantazie.
a) Záměrná- řídí se vědomým záměrem, cílem, např. představit si šaty podle náčrtu,...
b) Bezděčná- není úmyslně usměrněna, představy se vybavují samy, popřípadě vnucují
- uplatňuje se ve snění v bdělém stavu nebo ve spánku.
Druhy fantazijních představ:
1. Rekonstrukční – znamená vytváření představ podle slovního popisu nebo schématického znázornění – opěrné body
- uplatňuje se v technice, hudbě, archeologii,… (při čtení knihy se mi vybaví tvář, postava, prostředí, podle střihu a technického výkresu si dovedeme představit budoucí šaty nebo výrobek, popřípadě i pracovní postup vedoucí k jeho zhotovení.
2. Tvůrčí – znamená vytváření nových originálních představ (společensky hodnotných) Předpokladem jsou tvůrčí schopnosti. Uplatňuje se při zařizování bytu, šití šatů, vaření,...
3. Snění – v bdělé nebo spánkové formě
a) Bdělé snění
- bývá pokračováním skutečných událostí, dokončením nedořešených úkolů, nedokončených příběhů, někdy si člověk vytváří neskutečný svět, do kterého utíká a v němž jsou vyřešeny jeho problémy, splněna jeho přání. Snění v bdělém stavu je více kontrolované, obsahuje vedle emociálních i racionální prvky. Pohybuje se někdy úplně v neskutečnu, jindy je zaměřené do budoucnosti, která by mohla nastat.
2 druhy: - stenické snění - žádoucí, motivující, člověk si stanovuje cíle a jejich realizaci
- astenické snění - odvádí člověka od reality do fantazie
b) Snění ve spánku
- jsou představy, které vznikají spontánně během nehlubokého spánku. Jsou příkladem fantazijních představ. Sny vznikají z fragmentů nejčastěji vjemů vizuálních, jež jsou nově prostorově i časově uspořádány. Ve snění proces přetváření představ probíhá mimovolně, spontánně. Snění ve spánku je obrazotvornost řízená přáními i obavami
- je založena na paměťových představách, které se přetvářejí do jiných celků a vytváří obrazy, které jsme nikdy neměli možnost vnímat. Život bez fantazie by byl chudý.
- hlavní roli hraje obrazotvornost, fantazie se vyznačuje svou tvořivostí a originalitou
- činnost fantazie je individuální a je ovlivněna různými činiteli (drogy, emoce, individuálními vlastnostmi a věkem)
Fce fantazie
a) Tvořivost: projevující se ve všech oblastech praktické činnosti, v umění, vědě, řemeslné výrobě, o čemž svědčí produkty této činnosti (architektura, umělecká díla, lidové kroje).
b) Únik: umožňuje vytvářet v mysli neskutečný, imaginární svět, v němž člověk kompenzuje své životní nedostatky, v němž prožívá co mu odepřel reálný život (bohatství, lásku, respekt)
Fantazie bezděčná a záměrná
- představy se vybavují bezděčně i záměrně. Platí to pro představy paměti i fantazie.
a) Záměrná- řídí se vědomým záměrem, cílem, např. představit si šaty podle náčrtu,...
b) Bezděčná- není úmyslně usměrněna, představy se vybavují samy, popřípadě vnucují
- uplatňuje se ve snění v bdělém stavu nebo ve spánku.
Druhy fantazijních představ:
1. Rekonstrukční – znamená vytváření představ podle slovního popisu nebo schématického znázornění – opěrné body
- uplatňuje se v technice, hudbě, archeologii,… (při čtení knihy se mi vybaví tvář, postava, prostředí, podle střihu a technického výkresu si dovedeme představit budoucí šaty nebo výrobek, popřípadě i pracovní postup vedoucí k jeho zhotovení.
2. Tvůrčí – znamená vytváření nových originálních představ (společensky hodnotných) Předpokladem jsou tvůrčí schopnosti. Uplatňuje se při zařizování bytu, šití šatů, vaření,...
3. Snění – v bdělé nebo spánkové formě
a) Bdělé snění
- bývá pokračováním skutečných událostí, dokončením nedořešených úkolů, nedokončených příběhů, někdy si člověk vytváří neskutečný svět, do kterého utíká a v němž jsou vyřešeny jeho problémy, splněna jeho přání. Snění v bdělém stavu je více kontrolované, obsahuje vedle emociálních i racionální prvky. Pohybuje se někdy úplně v neskutečnu, jindy je zaměřené do budoucnosti, která by mohla nastat.
2 druhy: - stenické snění - žádoucí, motivující, člověk si stanovuje cíle a jejich realizaci
- astenické snění - odvádí člověka od reality do fantazie
b) Snění ve spánku
- jsou představy, které vznikají spontánně během nehlubokého spánku. Jsou příkladem fantazijních představ. Sny vznikají z fragmentů nejčastěji vjemů vizuálních, jež jsou nově prostorově i časově uspořádány. Ve snění proces přetváření představ probíhá mimovolně, spontánně. Snění ve spánku je obrazotvornost řízená přáními i obavami
3. Paměť, učení, pozornost, myšlení
3.1 Objasni podstatu paměti. Vysvětli jednotlivé fáze paměti
3.2 Jak paměť souvisí s učením? Jak racionálně studovat? Učení jako celoživotní proces
3.3 Vysvětli pozornost a schopnost koncentrace pozornosti. Druhy pozornosti. Její význam v životě.
3.4 Objasni rozdíl mezi smyslovým vnímáním a myšlením. V čem spočívá význam lidské řeči pro myšlení?
3.5 Co všechno se uplatňuje v myšlení? Vysvětli a charakterizuj myšlenkové procesy, fáze řešení problému
Co pozornost zhoršuje a co je zlepšuje? Bude doplněno
Druhy řeči. Obsah a forma řeči. Bude doplněno
3.2 Jak paměť souvisí s učením? Jak racionálně studovat? Učení jako celoživotní proces
3.3 Vysvětli pozornost a schopnost koncentrace pozornosti. Druhy pozornosti. Její význam v životě.
3.4 Objasni rozdíl mezi smyslovým vnímáním a myšlením. V čem spočívá význam lidské řeči pro myšlení?
3.5 Co všechno se uplatňuje v myšlení? Vysvětli a charakterizuj myšlenkové procesy, fáze řešení problému
Co pozornost zhoršuje a co je zlepšuje? Bude doplněno
Druhy řeči. Obsah a forma řeči. Bude doplněno
3.1 Objansi podstatu paměti. Vysvětli jednotlivé fáze paměti
Paměť je důležitou podmínkou našeho duševního života, je základem veškeré poznávací schopnosti. Je to funkce, která umožňuje uchovávat informace, zkušenosti o světě i osobě samém. Pocity, radost, smutek, strach, způsoby řešení různých problémů atd…
PAMĚŤ= je jedna z nejdůležitějších vlastností člověka, je to soubor procesů, které umožňují osvojení informací, jejich uchování a vybavení.
Paměť je stále určitým tajemstvím, protože i když víme, že různé typy vzpomínek jsou uchovávány v různých částech mozku např. Uchování nevědomých citových vzpomínek- centrum amygdala, uchování naučených dovedností a postupy- putamen, uchování vzpomínek na osobní životní události- kůra mozková, jejich přesná lokalizace nebyla dosud zjištěna. Vzpomínky stejně jako knihy utřídíme a uchováme, při dostatečně funkčním systému odkazů si je znovu zpřístupníme a nakonec uložíme do „regálu“. Dnešní lidé vidí více tváří, navštíví více míst, znají více faktů a vyprávějí více příběhů než kdykoli předtím, ale lidská paměť v ukládání informací nepolevuje, má neomezenou kapacitu. Neumíme ji však přesně změřit. Pokud nastanou nějaké problémy, pak tedy s tím, abychom je v pravou chvíli našli. Zajímavé je také to, že různí lidé mají různě vyvinuté jednotlivé druhy paměti a že se mění jejich kvalita v průběhu věku, kdy postupně ochabují.
Fáze paměti:
1) zapamatování- velmi výrazně ovlivňuje kvalitu paměti
typy paměti: vizuální (zraková)
akustická (sluchová)
motorická (mechanická)
samotné zapamatování má 3 fáze:
1) KRÁTKODOBÁ PAMĚŤ=slouží k zapamatování si na několik sekund, pracuje nejčastěji se sluchovými a zrakovými vjemy, informace z krátkodobé paměti lze samozřejmě přenést do dlouhodobé, hlavní podmínkou takového přenosu je OPAKOVÁNÍ, děj bioelektrického rázu
2) STŘEDNĚDOBÁ PAMĚŤ= až po dobu 20 minut, důležitou roli hrají doprovodné asociace
3) DLOUHODOBÁ PAMĚŤ=slouží k uchovávání toho, co budeme dlouhodobě potřebovat. To vše záleží na tom, jak jsme si vše osvojili pomocí učení, opakování, činnosti, cvičení
Dále rozlišujeme paměť logickou(zapamatování si na základě logické souvislosti), mechanickou(zapamatování si bez zapojení smyslů a bez logických souvislostí),paměť bezděčnou(ta převažuje v dětství, s postupným vývojem má stále menší význam, pro dospělého člověka je nutné se rozhodovat na základě přemýšlení, proto dospělý člověk užívá paměti ÚMYLSNÉ, která je regulována vůlí a pamatuje si na základě MOTIVACE).
Druhy zapamatování:
a) SPONTÁNNÍ ( bezděčné) ULOŽENÍ, paměť =převažuje hlavně v dětství, zapamatujeme si výrazný podnět ,s postupujícím vývojem ztrácí na významu
b) ÚMYSLNÉ (záměrné) ULOŽENÍ=nazpaměť, chci si něco zapamatovat a volím k tomu určité prostředky (učení, studium), pamatujeme si na základě motivace, pro dospělého člověka je nutné rozhodovat se na základě přemýšlení, proto dospělý člověk používá paměti ÚMYSLNÉ,ZÁMĚRNÉ,která je regulována VŮLÍ.
2)UCHOVÁNÍ V PAMĚTI=dochází k myšlenkovému zpracování informací, ne vše si v paměti uchováme.
3)VYBAVENÍ A ZNOVUPOZNÁNÍ UCHOVANÉHO=vybavení toho, co do paměti bylo uloženo a bylo uchováno, aktivizujeme minulou zkušenost.
Rozlišujeme 3 typy znovu poznání:
1)ZNOVUPOZNÁNÍ=není to spolehlivým kritériem, když nám někdo něco připomene-děj, věc
2)UPAMATOVÁNÍ=zážitky se vybavují bez přímého působení skutečnosti, ale za působení jiných zážitků, asociací, nebo vlivem našeho podnětu vybavit si.
3)REPRODUKCE=vybavení si vjemu v té podobě v jaké jsme si ho zapamatovali.
Vzpomínání = aktivní tvořivý proces rekonstrukce, nikoli jen pasivní skládání částí k sobě, úlohou paměti je tvořivě upravovat vzpomínky podle dané situace, podle potřeb přítomnosti a budoucnosti
ZAPOMÍNÁNÍ
=V průběhu času dochází k procesu zapomínání větší či menší části toho, co jsme si zapamatovali. Největší část osvojovaného zapomínáme bezprostředně(několik hodin) po zapamatování. Na míru zapomínání má velký vliv mnoho vlivů(porozumění, zájem…). Většinou zapomínáme to, co nepoužíváme, přičemž abstraktní informace zapomínáme rychleji než konkrétní. Náhlé zapomenutí,OKNO, je zapříčiněno silným vzruchem v jiné části mozku, např. stres, vypjatá situace, tréma, nevyspání, únava….
TRVALÉ ZAPOMÍNÁNÍ=relativně trvalá neschopnost vybavit si a znovu poznat.
DOČASNÉ (přechodné) ZAPOMÍNÁNÍ=dočasná neschopnost vybavit si a znovu poznat, stopa však nezanikne úplně, pozůstatky po stopě pak umožňují osvojení toho, co jsme si zapamatovali a pak následně zapomněli
PAMĚŤ= je jedna z nejdůležitějších vlastností člověka, je to soubor procesů, které umožňují osvojení informací, jejich uchování a vybavení.
Paměť je stále určitým tajemstvím, protože i když víme, že různé typy vzpomínek jsou uchovávány v různých částech mozku např. Uchování nevědomých citových vzpomínek- centrum amygdala, uchování naučených dovedností a postupy- putamen, uchování vzpomínek na osobní životní události- kůra mozková, jejich přesná lokalizace nebyla dosud zjištěna. Vzpomínky stejně jako knihy utřídíme a uchováme, při dostatečně funkčním systému odkazů si je znovu zpřístupníme a nakonec uložíme do „regálu“. Dnešní lidé vidí více tváří, navštíví více míst, znají více faktů a vyprávějí více příběhů než kdykoli předtím, ale lidská paměť v ukládání informací nepolevuje, má neomezenou kapacitu. Neumíme ji však přesně změřit. Pokud nastanou nějaké problémy, pak tedy s tím, abychom je v pravou chvíli našli. Zajímavé je také to, že různí lidé mají různě vyvinuté jednotlivé druhy paměti a že se mění jejich kvalita v průběhu věku, kdy postupně ochabují.
Fáze paměti:
1) zapamatování- velmi výrazně ovlivňuje kvalitu paměti
typy paměti: vizuální (zraková)
akustická (sluchová)
motorická (mechanická)
samotné zapamatování má 3 fáze:
1) KRÁTKODOBÁ PAMĚŤ=slouží k zapamatování si na několik sekund, pracuje nejčastěji se sluchovými a zrakovými vjemy, informace z krátkodobé paměti lze samozřejmě přenést do dlouhodobé, hlavní podmínkou takového přenosu je OPAKOVÁNÍ, děj bioelektrického rázu
2) STŘEDNĚDOBÁ PAMĚŤ= až po dobu 20 minut, důležitou roli hrají doprovodné asociace
3) DLOUHODOBÁ PAMĚŤ=slouží k uchovávání toho, co budeme dlouhodobě potřebovat. To vše záleží na tom, jak jsme si vše osvojili pomocí učení, opakování, činnosti, cvičení
Dále rozlišujeme paměť logickou(zapamatování si na základě logické souvislosti), mechanickou(zapamatování si bez zapojení smyslů a bez logických souvislostí),paměť bezděčnou(ta převažuje v dětství, s postupným vývojem má stále menší význam, pro dospělého člověka je nutné se rozhodovat na základě přemýšlení, proto dospělý člověk užívá paměti ÚMYLSNÉ, která je regulována vůlí a pamatuje si na základě MOTIVACE).
Druhy zapamatování:
a) SPONTÁNNÍ ( bezděčné) ULOŽENÍ, paměť =převažuje hlavně v dětství, zapamatujeme si výrazný podnět ,s postupujícím vývojem ztrácí na významu
b) ÚMYSLNÉ (záměrné) ULOŽENÍ=nazpaměť, chci si něco zapamatovat a volím k tomu určité prostředky (učení, studium), pamatujeme si na základě motivace, pro dospělého člověka je nutné rozhodovat se na základě přemýšlení, proto dospělý člověk používá paměti ÚMYSLNÉ,ZÁMĚRNÉ,která je regulována VŮLÍ.
2)UCHOVÁNÍ V PAMĚTI=dochází k myšlenkovému zpracování informací, ne vše si v paměti uchováme.
3)VYBAVENÍ A ZNOVUPOZNÁNÍ UCHOVANÉHO=vybavení toho, co do paměti bylo uloženo a bylo uchováno, aktivizujeme minulou zkušenost.
Rozlišujeme 3 typy znovu poznání:
1)ZNOVUPOZNÁNÍ=není to spolehlivým kritériem, když nám někdo něco připomene-děj, věc
2)UPAMATOVÁNÍ=zážitky se vybavují bez přímého působení skutečnosti, ale za působení jiných zážitků, asociací, nebo vlivem našeho podnětu vybavit si.
3)REPRODUKCE=vybavení si vjemu v té podobě v jaké jsme si ho zapamatovali.
Vzpomínání = aktivní tvořivý proces rekonstrukce, nikoli jen pasivní skládání částí k sobě, úlohou paměti je tvořivě upravovat vzpomínky podle dané situace, podle potřeb přítomnosti a budoucnosti
ZAPOMÍNÁNÍ
=V průběhu času dochází k procesu zapomínání větší či menší části toho, co jsme si zapamatovali. Největší část osvojovaného zapomínáme bezprostředně(několik hodin) po zapamatování. Na míru zapomínání má velký vliv mnoho vlivů(porozumění, zájem…). Většinou zapomínáme to, co nepoužíváme, přičemž abstraktní informace zapomínáme rychleji než konkrétní. Náhlé zapomenutí,OKNO, je zapříčiněno silným vzruchem v jiné části mozku, např. stres, vypjatá situace, tréma, nevyspání, únava….
TRVALÉ ZAPOMÍNÁNÍ=relativně trvalá neschopnost vybavit si a znovu poznat.
DOČASNÉ (přechodné) ZAPOMÍNÁNÍ=dočasná neschopnost vybavit si a znovu poznat, stopa však nezanikne úplně, pozůstatky po stopě pak umožňují osvojení toho, co jsme si zapamatovali a pak následně zapomněli
3.2 Jak paměť souvisí s učením? Jak racionálně studovat? Učení jako celoživoní proces
Jak paměť souvisí s učením?
Paměť samozřejmě s učením úzce souvisí. Bez dlouhodobé paměti bychom nebyli schopni provádět dříve nabyté dovednosti např. jízdu na kole, jíst příborem. Museli bychom se vše učit pořád dokola od začátku a nemohli bychom se tím pádem zlepšovat a vyvíjet. Spánkový lalok v mozku uchovává naučená fakta a poznatky. Bez jejich uchování bychom vše, co jsme se naučili brzy zapomněli. S přibývajícím věkem mají lidé problém učit se zpaměti, můžeme to přičíst snížené pružnosti mozku. Těžší je také osvojovat si nové dovednosti. Ovšem životní zkušenosti a běžně vykonávané úkoly si pamatujeme v každém věku. Paměť lze udržet používáním. Musíme si opakovat, učit se nové věci, získávat nové poznatky, být duševně aktivní. Mladí lidé mají tvárnou paměť, snáze se učí než starší a lépe si pamatují zcela nové věci.
Jak nejlépe racionálně studovat?
EFEKTIVITA UČENÍ
=závisí především na vnějších podmínkách učení, momentálním psychickém stavu jedince, na charakteru a metodě učení, která je zvolena, nejlépe se učíme, když se učíme po svém
-zvýšenou pozornost je důležité věnovat střední části učiva
-je vhodné se učit hned po seznámení s novou látkou
-využívat aktivní hlasité opakování
1. Vždy se snažíme dobře pochopit to, čemu se učíme.
2. Snažíme se vybrat nejdůležitější poznatky, vhodně je uspořádat a přehledně zapsat
3. Srovnáváme obecné poznatky s konkrétními příklady, nový poznatek srovnáváme s tím, co už známe.
4. Pokud je to možné, nakreslíme náčrt, schéma.
5. Pokud není něco jasné, požádáme o vysvětlení.
6. Učivo zvlášť důležité a obtížné opakujeme vícekrát, ale v kratších časových úsecích a rozložíme ho do několika dnů.
7. K učení využíváme delší časové bloky i kratší časové úseky.
8. S přípravou nečekáme na poslední den před další hodinou vyučovacího předmětu, ale aspoň krátce si probereme učivo hned po výkladu.
9. Individuální studium kombinujeme se společnou činností.
10. Snažíme se dodržet pravidelný režim a dostatečný spánek.
11. Každý den v týdnu začínáme domácí přípravu pokud možno v určitou hodinu.
12. Při domácí přípravě střídáme předměty a činnosti různého druhu.
13. Ujasníme si cíle.
14. Zajistíme si vyhovující prostředí.
15. Snažíme se o věcný, klidný postoj k problémům.
16. Při učení si nepouštíme hlučnou „ zvukovou kulisu“.
17. Můžeme vyzkoušet učit se při sportu, např. opakovat cizí jazyk, pravidelný pohyb totiž působí na tvořivost a paměť.
18. Měli bychom být dostatečně odpočatí, klidní, k uvolňění napětí můžeme vyzkoušet aromaterapii, dobré je žvýkat žvýkačku nebo sníst kousek čokolády
Učení jako celoživotní proces
- Učení je aktivní a tvořivý proces, který rozšiřuje vrozené možnosti jedince.
Učení se neodehrává pouze ve škole, ale v průběhu celého života, ať už cíleně nebo neúmyslně. Učení je tendence ke změně chování na základě osvojení si
(osobní) zkušenosti.
- Učení je získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho života. Plní funkci přizpůsobování se organismu prostředí a ke změnám tohoto prostředí. Člověk si však z prostředí vybírá – jedny vlivy přijímá, jiným odporuje. Životní úloha lidského učení je v aktivním vyrovnání se s životním prostředím. Přírodním i společenským.
Učení je:
- záměrné (studium)
- bezděčné (při hře, práci)
Z užšího hlediska jde o proces záměrného, cílevědomého osvojování vědomostí, dovedností a návyků.
a) Vědomosti- osvojené poznatky informace včetně vzájemných vztahů (pojmy, pravidla, zákony, atp.)
b) Dovednosti- učením získaná dispozice pro vykonávání určité činnosti, pro užití vědomostí, pro řešení problémů (řízení auta, hra na hudební nástroj, atp.)
c) Návyky- jsou získané dispozice, podněcující k vybavení určitých pohybů nebo úkonů v určité situaci (rozhlédnutí se na přechodu, zdravení, atp.)
Druhy učení:
1. podmiňováním (I.P. Pavlov)- jde o schopnost učit se reagovat na původně neutrální podněty: emocionálně nebo vegetativně (fyziologicky)
2. pokusem a omylem
3. senzomotorické (hra na hudební nástroj)
4. verbální- komunikace, začleňování do mezilidských vztahů, myšlení
rozlišujeme: 1. omezený jazykový kód ( zákazy, příkazy).
2. rozvinutý jazykový kód ( bohatý řečový projev)
1. pojmové: umožňuje myšlenkově uchopit určitou třídu jevů, učí rozumět pojmům, správně je užívat, spojovat do souvislostí, učí přemýšlet ve vztazích
2. vhledem a řešením problémů: umět postřehnout zákonitosti, vnímat všechny složky problémové situace najednou, nápaditost, vhled, porozumění, promýšlení strategií.
Jednotlivé kroky:
- vědomí otázky, na kterou je třeba odpovědět
- uvědomění si překážek
- promýšlet orientační body řešení ( z čeho vycházím, co je třeba brát v úvahu)
- vytyčovat možnosti řešení
- prověřovat tyto možnosti
- formulovat závěry
1. nápodobou: tj. imitací, jedinec nejprve pozoruje, pak napodobuje (model, vzor)
- hry na sociální role (uplatňuje se tzv. identifikace)
- regresivní nápodoba
- kompenzační nápodoba
2. v životních souvislostech: tzv. sociální učení. Souvisí s včleňováním člověka do společnosti (tzv. socializace)
Paměť samozřejmě s učením úzce souvisí. Bez dlouhodobé paměti bychom nebyli schopni provádět dříve nabyté dovednosti např. jízdu na kole, jíst příborem. Museli bychom se vše učit pořád dokola od začátku a nemohli bychom se tím pádem zlepšovat a vyvíjet. Spánkový lalok v mozku uchovává naučená fakta a poznatky. Bez jejich uchování bychom vše, co jsme se naučili brzy zapomněli. S přibývajícím věkem mají lidé problém učit se zpaměti, můžeme to přičíst snížené pružnosti mozku. Těžší je také osvojovat si nové dovednosti. Ovšem životní zkušenosti a běžně vykonávané úkoly si pamatujeme v každém věku. Paměť lze udržet používáním. Musíme si opakovat, učit se nové věci, získávat nové poznatky, být duševně aktivní. Mladí lidé mají tvárnou paměť, snáze se učí než starší a lépe si pamatují zcela nové věci.
Jak nejlépe racionálně studovat?
EFEKTIVITA UČENÍ
=závisí především na vnějších podmínkách učení, momentálním psychickém stavu jedince, na charakteru a metodě učení, která je zvolena, nejlépe se učíme, když se učíme po svém
-zvýšenou pozornost je důležité věnovat střední části učiva
-je vhodné se učit hned po seznámení s novou látkou
-využívat aktivní hlasité opakování
1. Vždy se snažíme dobře pochopit to, čemu se učíme.
2. Snažíme se vybrat nejdůležitější poznatky, vhodně je uspořádat a přehledně zapsat
3. Srovnáváme obecné poznatky s konkrétními příklady, nový poznatek srovnáváme s tím, co už známe.
4. Pokud je to možné, nakreslíme náčrt, schéma.
5. Pokud není něco jasné, požádáme o vysvětlení.
6. Učivo zvlášť důležité a obtížné opakujeme vícekrát, ale v kratších časových úsecích a rozložíme ho do několika dnů.
7. K učení využíváme delší časové bloky i kratší časové úseky.
8. S přípravou nečekáme na poslední den před další hodinou vyučovacího předmětu, ale aspoň krátce si probereme učivo hned po výkladu.
9. Individuální studium kombinujeme se společnou činností.
10. Snažíme se dodržet pravidelný režim a dostatečný spánek.
11. Každý den v týdnu začínáme domácí přípravu pokud možno v určitou hodinu.
12. Při domácí přípravě střídáme předměty a činnosti různého druhu.
13. Ujasníme si cíle.
14. Zajistíme si vyhovující prostředí.
15. Snažíme se o věcný, klidný postoj k problémům.
16. Při učení si nepouštíme hlučnou „ zvukovou kulisu“.
17. Můžeme vyzkoušet učit se při sportu, např. opakovat cizí jazyk, pravidelný pohyb totiž působí na tvořivost a paměť.
18. Měli bychom být dostatečně odpočatí, klidní, k uvolňění napětí můžeme vyzkoušet aromaterapii, dobré je žvýkat žvýkačku nebo sníst kousek čokolády
Učení jako celoživotní proces
- Učení je aktivní a tvořivý proces, který rozšiřuje vrozené možnosti jedince.
Učení se neodehrává pouze ve škole, ale v průběhu celého života, ať už cíleně nebo neúmyslně. Učení je tendence ke změně chování na základě osvojení si
(osobní) zkušenosti.
- Učení je získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho života. Plní funkci přizpůsobování se organismu prostředí a ke změnám tohoto prostředí. Člověk si však z prostředí vybírá – jedny vlivy přijímá, jiným odporuje. Životní úloha lidského učení je v aktivním vyrovnání se s životním prostředím. Přírodním i společenským.
Učení je:
- záměrné (studium)
- bezděčné (při hře, práci)
Z užšího hlediska jde o proces záměrného, cílevědomého osvojování vědomostí, dovedností a návyků.
a) Vědomosti- osvojené poznatky informace včetně vzájemných vztahů (pojmy, pravidla, zákony, atp.)
b) Dovednosti- učením získaná dispozice pro vykonávání určité činnosti, pro užití vědomostí, pro řešení problémů (řízení auta, hra na hudební nástroj, atp.)
c) Návyky- jsou získané dispozice, podněcující k vybavení určitých pohybů nebo úkonů v určité situaci (rozhlédnutí se na přechodu, zdravení, atp.)
Druhy učení:
1. podmiňováním (I.P. Pavlov)- jde o schopnost učit se reagovat na původně neutrální podněty: emocionálně nebo vegetativně (fyziologicky)
2. pokusem a omylem
3. senzomotorické (hra na hudební nástroj)
4. verbální- komunikace, začleňování do mezilidských vztahů, myšlení
rozlišujeme: 1. omezený jazykový kód ( zákazy, příkazy).
2. rozvinutý jazykový kód ( bohatý řečový projev)
1. pojmové: umožňuje myšlenkově uchopit určitou třídu jevů, učí rozumět pojmům, správně je užívat, spojovat do souvislostí, učí přemýšlet ve vztazích
2. vhledem a řešením problémů: umět postřehnout zákonitosti, vnímat všechny složky problémové situace najednou, nápaditost, vhled, porozumění, promýšlení strategií.
Jednotlivé kroky:
- vědomí otázky, na kterou je třeba odpovědět
- uvědomění si překážek
- promýšlet orientační body řešení ( z čeho vycházím, co je třeba brát v úvahu)
- vytyčovat možnosti řešení
- prověřovat tyto možnosti
- formulovat závěry
1. nápodobou: tj. imitací, jedinec nejprve pozoruje, pak napodobuje (model, vzor)
- hry na sociální role (uplatňuje se tzv. identifikace)
- regresivní nápodoba
- kompenzační nápodoba
2. v životních souvislostech: tzv. sociální učení. Souvisí s včleňováním člověka do společnosti (tzv. socializace)
3.3 Vysvětli pozornost a schopnost koncentrace pozornosti
POZORNOST
= Pozornost je zaměřenost a soustředěnost vědomí na určitý předmět, znamená to, že z množství podnětů, které působí na naše smysly, si vybíráme jen některé a věnujeme se jim tzv. Předměty pozornosti. Člověk vnímá, přemýšlí a to vše předpokládá pozornost. Je to stav soustředění se a zaměření se na určitý podnět.
Ohnisko pozornosti tvoří všechny podněty, které vstupují do popředí.Fyziologickým základem je zvýraznění činnosti v určitých mozkových, koronárních centrech, zároveň dochází utlumení ostatních částí mozkové kůry. Pozornost se nejčastěji projevuje od 0.1 sekundy do 15 sekund. Potom koncentrace pozornosti přechází na něco jiného. Dlouhodobé zaměření pozornosti je nesnadné, zvláště při jednotvárné činnosti pozornost klesá, proto jsou nutné změny a přestávky. V některých situacích se člověk musí zaměřit na více podnětů, je to namáhavé. Dlouhodobější rozptýlená pozornost způsobuje vážné chyby.
Kvalita pozornosti závisí na úrovni aktivace. Pozornost je výběrová, soustředíme se vždy na jednu činnost nebo objekt, dokážeme ale pozornost přenášet z jedné činnosti na druhou.
a) BEZDĚČNÁ POZORNOST=je podnícena záměnou v prostředí(zvuk, světlo)upoutávají ji také podněty, které se ukázaly jako důležité v průběhu života. Je rychle upoutána, ale rychle pomíjí.
b) ZÁMĚRNÁ POZORNOST=slouží k realizaci dlouhodobých činností, je závislá na cíli a volním úsilí. V průběhu dětství a mládí se prodlužuje doba pozornosti,ale ani v dospělosti není neomezená, protože by mohlo dojít k přetížení organismu. Soustředěná pozornost vyžaduje splnění několika podmínek:motivace, přestávky v činnosti, střídání různých činností, vysoká aktivační úroveň, návyk soustředěného věnování se činnosti…
- biologický základ pozornosti
-orientačně pátrací reflex
činnost tohoto reflexu vyvolávají podněty, které jsou pro organismus nové, zajímavé, neobvykle
nižší forma- zvedavost
vyšší forma- snaha zjistit podstatu, příčinu jevu
silné ohnisko vzruchu (dominanta)
-naše analyzátory jsou stále připraveny zachytit jakoukoli změnu v prostředí nebo organismu, mozková kůra vytváří oblast s optimální vzrušeností buněk, kde nejsnáze vznikne silné ohnisko vzruchu, kterou vnímáme silněji než pozadí
vzájemná indukce procesu vzruchu a útlumu
dominanta vyvolá ve svém okolí útlum
- vlastnosti pozornosti =intenzita (stupeň koncentrace), stálost (délka pozornosti), rozsah (počet prvků,kterým věnujeme pozornost -většinou se jedná o 6-7 prvků), přenášení (rychlé přenášení pozornosti z předmětu na předmět), výběrovost (soustředit se pouze na jeden zajímavý předmět).
= Pozornost je zaměřenost a soustředěnost vědomí na určitý předmět, znamená to, že z množství podnětů, které působí na naše smysly, si vybíráme jen některé a věnujeme se jim tzv. Předměty pozornosti. Člověk vnímá, přemýšlí a to vše předpokládá pozornost. Je to stav soustředění se a zaměření se na určitý podnět.
Ohnisko pozornosti tvoří všechny podněty, které vstupují do popředí.Fyziologickým základem je zvýraznění činnosti v určitých mozkových, koronárních centrech, zároveň dochází utlumení ostatních částí mozkové kůry. Pozornost se nejčastěji projevuje od 0.1 sekundy do 15 sekund. Potom koncentrace pozornosti přechází na něco jiného. Dlouhodobé zaměření pozornosti je nesnadné, zvláště při jednotvárné činnosti pozornost klesá, proto jsou nutné změny a přestávky. V některých situacích se člověk musí zaměřit na více podnětů, je to namáhavé. Dlouhodobější rozptýlená pozornost způsobuje vážné chyby.
Kvalita pozornosti závisí na úrovni aktivace. Pozornost je výběrová, soustředíme se vždy na jednu činnost nebo objekt, dokážeme ale pozornost přenášet z jedné činnosti na druhou.
a) BEZDĚČNÁ POZORNOST=je podnícena záměnou v prostředí(zvuk, světlo)upoutávají ji také podněty, které se ukázaly jako důležité v průběhu života. Je rychle upoutána, ale rychle pomíjí.
b) ZÁMĚRNÁ POZORNOST=slouží k realizaci dlouhodobých činností, je závislá na cíli a volním úsilí. V průběhu dětství a mládí se prodlužuje doba pozornosti,ale ani v dospělosti není neomezená, protože by mohlo dojít k přetížení organismu. Soustředěná pozornost vyžaduje splnění několika podmínek:motivace, přestávky v činnosti, střídání různých činností, vysoká aktivační úroveň, návyk soustředěného věnování se činnosti…
- biologický základ pozornosti
-orientačně pátrací reflex
činnost tohoto reflexu vyvolávají podněty, které jsou pro organismus nové, zajímavé, neobvykle
nižší forma- zvedavost
vyšší forma- snaha zjistit podstatu, příčinu jevu
silné ohnisko vzruchu (dominanta)
-naše analyzátory jsou stále připraveny zachytit jakoukoli změnu v prostředí nebo organismu, mozková kůra vytváří oblast s optimální vzrušeností buněk, kde nejsnáze vznikne silné ohnisko vzruchu, kterou vnímáme silněji než pozadí
vzájemná indukce procesu vzruchu a útlumu
dominanta vyvolá ve svém okolí útlum
- vlastnosti pozornosti =intenzita (stupeň koncentrace), stálost (délka pozornosti), rozsah (počet prvků,kterým věnujeme pozornost -většinou se jedná o 6-7 prvků), přenášení (rychlé přenášení pozornosti z předmětu na předmět), výběrovost (soustředit se pouze na jeden zajímavý předmět).
3.4 Objasni rozdíl mezi smyslovými vnímáním a myšlením. V čem spočívá význam lidské řeči pro myšlení?
Objasni rozdíl mezi smyslovým vnímáním a myšlením.
Všechny vlastnosti věcí kolem nás nemůžeme poznat prostřednictvím naších smyslů. Nepronikneme totiž k podstatě a řešení problémů. Můžeme však tyto vlastnosti poznat zprostředkovaně a to myšlením, které souvisí s vnímáním a s pamětí. Myšlení je poznávací proces, kterým získáme zprostředkované a zobeňující poznání skutečnosti, postihneme její podstatné znaky. Pomocí myšlení řešíme problémy novým, originálním způsobem
V čem spočívá význam lidské řeči pro myšlení?
Řeč má pro myšlení markantní význam, protože řeč není jen prostředkem komunikace, ale slouží jako nástroj myšlení a dorozumívání. Člověk využívá řeč k vyjádření pojmů, které třídí do smysluplného systému. Čím přesněji se totiž vyjadřujeme, tím je myšlení přesnější a vystižnější. Myslíme někdy rychleji a ve zkratce, než jsme schopni se vyjádřit. A opak je, když v afektu řekneme něco, čeho později litujeme. Je jasné, že jednotlivé kultury, které hovoří jiným jazykem, mají rozdílnou mentalitu- myšlení a uvažování.
Všechny vlastnosti věcí kolem nás nemůžeme poznat prostřednictvím naších smyslů. Nepronikneme totiž k podstatě a řešení problémů. Můžeme však tyto vlastnosti poznat zprostředkovaně a to myšlením, které souvisí s vnímáním a s pamětí. Myšlení je poznávací proces, kterým získáme zprostředkované a zobeňující poznání skutečnosti, postihneme její podstatné znaky. Pomocí myšlení řešíme problémy novým, originálním způsobem
V čem spočívá význam lidské řeči pro myšlení?
Řeč má pro myšlení markantní význam, protože řeč není jen prostředkem komunikace, ale slouží jako nástroj myšlení a dorozumívání. Člověk využívá řeč k vyjádření pojmů, které třídí do smysluplného systému. Čím přesněji se totiž vyjadřujeme, tím je myšlení přesnější a vystižnější. Myslíme někdy rychleji a ve zkratce, než jsme schopni se vyjádřit. A opak je, když v afektu řekneme něco, čeho později litujeme. Je jasné, že jednotlivé kultury, které hovoří jiným jazykem, mají rozdílnou mentalitu- myšlení a uvažování.
3.5 Co všechno se uplatňuje v myšlení? Vysvětli a charkterizuj myšlenkové procesy , fáze řešení problému
Co všechno se uplatňuje v myšlení?
VLASTNOSTI MYŠLENÍ (vše, co se uplatňuje v myšlení)
ŠÍŘE=množství informací o daném problému, tématu
HLOUBKA=schopnost proniknout do podstaty problému. Schopnost zjistit příčiny, souvislosti, umění předvídat důsledky své činnosti.
SAMOSTATNOST= schopnost nehledat jen hotová řešení, vhodně analyzovat, najít vhodné řešení
PRUŽNOST=schopnost změnit zamýšlené řešení, když se ukazuje, že není správné, schopnost najít nové řešení, důslednosti řešení, schopnost zachovat logickou posloupnost při řešení problémů,nic neopomíjet,
HBITOST= rychlost řešení problémů.
Jednotlivé fáze řešení problému
problém- je nová situace, kterou jsme ještě neřešili, řešení problémů závisí na zkušenostech, řešení si ověřujeme v praxi, velice často při řešení vycházíme z návyku, ten však může být brzdou
FÁZE ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ
-objevení problémů
-zaměření se na problém, orientační hledání způsobu řešení problému
-analytická činnost, shromažďování informací, snaha pochopit podmínky k řešení problému
-strategicko-operativní činnost
-ověřování svého zvoleného postupu, snaha najít ponaučení pro budoucnost, vytváření zkušeností
Myšlenkové procesy- realizují myšlení
slouží ke zpracování pojmů při myšlení, jednotlivé operace= procesy používáme často v různých kombinacích současně, myšlením se zabývá kognitivní psychologie (cogito=myslet)
SROVNÁNÍ= je prvotní formou poznání, zjišťujeme podobnosti a rozdíly věcí a jevů, srovnáváme v čem se podobá
ANALÝZA = je myšlenkové rozdělení celku na části nebo rozlišení jeho jednotlivých částí, pak je vysvětlíme
SYNTÉZA=je opakem analýzy, jde o sloučení částí do celku, ale již s poznáním zákonitostí
ABSTRAKCE= postup,kdy vydělíme podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů jako nositele významu,vyšší zobecňování (hledáme podstatné znaky, na základě nich poznáme, které živočichy zařadit mezi psovité šelmy)
KONKRETIZACE= odhalujeme to, co je pro daný objekt jedinečné
INDUKCE= myšlenkové vyvozování obecného tvrzené z jednotlivých případů
DEDUKCE= opak indukce, obecná tvrzení dokládáme jednotlivými fakty, aplikujeme obecná tvrzení na konkrétní případy
GENERALIZACE, ZOBECŇOVÁNÍ= vydělení znaků společných pro jednotlivé jevy, znaků, platících pro všechny prvky téhož druhu,na základě kterých je lze zařadit do společné skupiny. Probíhá současně s analýzou a abstrakcí a výsledkem je obecný poznatek. (promyslíme jednotlivé znaky a obecně definujeme)
PRŮNIK, SJEDNOCENÍ, NEGACE, IMPLIKACE=myšlenkové operace užívané především v matematice a logice.
ANALOGIE, KLASIFIKACE = je vyvozování poznatků o předmětu, jevu na základě podobnosti s již známým předmětem či jevem (při učení např. vyřeším těžký početní příklad, protože jsem už příklad podobného typu řešil)
INTUICE= je schopnosti bezprostředně postihnout pravdu, získat poznatek bez logické úvahy. Je přesným opakem logického myšlení.
VLASTNOSTI MYŠLENÍ (vše, co se uplatňuje v myšlení)
ŠÍŘE=množství informací o daném problému, tématu
HLOUBKA=schopnost proniknout do podstaty problému. Schopnost zjistit příčiny, souvislosti, umění předvídat důsledky své činnosti.
SAMOSTATNOST= schopnost nehledat jen hotová řešení, vhodně analyzovat, najít vhodné řešení
PRUŽNOST=schopnost změnit zamýšlené řešení, když se ukazuje, že není správné, schopnost najít nové řešení, důslednosti řešení, schopnost zachovat logickou posloupnost při řešení problémů,nic neopomíjet,
HBITOST= rychlost řešení problémů.
Jednotlivé fáze řešení problému
problém- je nová situace, kterou jsme ještě neřešili, řešení problémů závisí na zkušenostech, řešení si ověřujeme v praxi, velice často při řešení vycházíme z návyku, ten však může být brzdou
FÁZE ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ
-objevení problémů
-zaměření se na problém, orientační hledání způsobu řešení problému
-analytická činnost, shromažďování informací, snaha pochopit podmínky k řešení problému
-strategicko-operativní činnost
-ověřování svého zvoleného postupu, snaha najít ponaučení pro budoucnost, vytváření zkušeností
Myšlenkové procesy- realizují myšlení
slouží ke zpracování pojmů při myšlení, jednotlivé operace= procesy používáme často v různých kombinacích současně, myšlením se zabývá kognitivní psychologie (cogito=myslet)
SROVNÁNÍ= je prvotní formou poznání, zjišťujeme podobnosti a rozdíly věcí a jevů, srovnáváme v čem se podobá
ANALÝZA = je myšlenkové rozdělení celku na části nebo rozlišení jeho jednotlivých částí, pak je vysvětlíme
SYNTÉZA=je opakem analýzy, jde o sloučení částí do celku, ale již s poznáním zákonitostí
ABSTRAKCE= postup,kdy vydělíme podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů jako nositele významu,vyšší zobecňování (hledáme podstatné znaky, na základě nich poznáme, které živočichy zařadit mezi psovité šelmy)
KONKRETIZACE= odhalujeme to, co je pro daný objekt jedinečné
INDUKCE= myšlenkové vyvozování obecného tvrzené z jednotlivých případů
DEDUKCE= opak indukce, obecná tvrzení dokládáme jednotlivými fakty, aplikujeme obecná tvrzení na konkrétní případy
GENERALIZACE, ZOBECŇOVÁNÍ= vydělení znaků společných pro jednotlivé jevy, znaků, platících pro všechny prvky téhož druhu,na základě kterých je lze zařadit do společné skupiny. Probíhá současně s analýzou a abstrakcí a výsledkem je obecný poznatek. (promyslíme jednotlivé znaky a obecně definujeme)
PRŮNIK, SJEDNOCENÍ, NEGACE, IMPLIKACE=myšlenkové operace užívané především v matematice a logice.
ANALOGIE, KLASIFIKACE = je vyvozování poznatků o předmětu, jevu na základě podobnosti s již známým předmětem či jevem (při učení např. vyřeším těžký početní příklad, protože jsem už příklad podobného typu řešil)
INTUICE= je schopnosti bezprostředně postihnout pravdu, získat poznatek bez logické úvahy. Je přesným opakem logického myšlení.
4. Lidské city, temperament
4.1 Podstata citů, jejich úloha v životě člověka, vnější projevy citů
4.2 Vysvětelete podstatu nálad, afektů a vášní
4.3 Vývoj citů, možnosti jejich regulace
4.4 Temperament, klasické dělení temperamentu, současná typologie temperamentu
City vývojově nižší a vyšší. Bude doplněno
Emoční inteligence versus inteligence, chápání intelingence podle jednotlivých autorů, druhy inteligence. Bude doplněno
4.2 Vysvětelete podstatu nálad, afektů a vášní
4.3 Vývoj citů, možnosti jejich regulace
4.4 Temperament, klasické dělení temperamentu, současná typologie temperamentu
City vývojově nižší a vyšší. Bude doplněno
Emoční inteligence versus inteligence, chápání intelingence podle jednotlivých autorů, druhy inteligence. Bude doplněno
4.1 City
Emoce(city) (ex= ven, movere= pohybovat) jsou psychické jevy ( procesy, stavy i vlastnosti), které hodnotí to, co poznáváme a co děláme. Lidé zaujímají vztah k okolnímu světu, nejen poznávají. Hodnocení se řídí našimi potřebami a cíli. V psychologii nepoužíváme pojmy jako pocit, tušení, protože mohou být různě vykládány. Místo toho používáme přesnější pojmy:
Cit ( = libost), nebo počitek (= např. teplo), neověřený předpoklad. Podstatným znakem emocí je kvalita libosti a nelibosti, příjemného a nepříjemného.
Člověk vnímá okolní svět, reaguje na něj. Jeho reagování není jen rozumové. Člověk se také raduje, hněvá, má strach, trápí se, je smutný atd. Každý člověk má totiž své prožívání. Prožívání jsou vlastně city, emoce. City se projevují mimikou, gestikulací, záchvěvy částí těla, nebo dokonce celého těla. Existuje jistá podobnost v projevu citů mezi člověkem a vyšším druhem opic, mezi lidmi z celého světa. Skutečnost je, že společnost, ve které člověk žije, silně ovlivňuje jeho city.
V průběhu běžného všedního dne prožijeme širokou škálu nejrůznějších emocí. Článek v novinách nás rozzlobí, oblíbená hudební skladba v nás probudí radost a hádka s blízkým přítelem nám způsobí bolest. Bez emocí by byl život šedivý, strnulý a postrádal by smysl či motivaci.
Dnes už víme, že emoční prožitky jsou nezbytnou součástí života lidské bytosti- a rysem, který nás spojuje s ostatními živočichy. City mají veliký vliv na zdraví člověka, na celkové napětí organismu, na frekvenci srdeční činnosti, dýchání člověka, na sekreci některých sliznic. Z tohoto hlediska dělíme city na + (radost, spokojenost, dobrý prožitek) a city – (strach, nenávist, tréma, smutek).
U člověka je počet citů rozšířen, existuje např. estetické cítění, morální city, svědomí, cit k rodnému kraji.
Popis událostí, které se v nás odehrávají v průběhu emoční situace:
1. Událost. Přihodí se mi něco ( poznámka, gesto, nehoda atd.), co může mít vztah k našim cílům- buď to jejich dosažení ohrožuje nebo usnadňuje.
2. Vnímání události. Událost si plně uvědomíme ( vidění, slyšení, čtení…)
3. Vyhodnocování vnímané události. Určíme, zda zaregistrovaná událost má,či nemá vztah k některému z našich cílů. Hodnota cíle přímo ovlivní mohutnost emoce. ( vyhodnocování události je přímo ovlivňováno. Náš fyziologický stav- bdělost, ospalost…- ovlivňuje způsob hodnocení)
4. Odpověď na vyhodnocení. Své vyhodnocení převedeme do nějakého způsobu, s nímž se s událostí vyrovnáváme. Mohutnost naší reakce je přímo úměrná hodnocení cíle, o který nám jde, i jistotě, s níž událost dosažení cíle usnadňuje nebo ohrožuje. Tato odpověď je buď kognitivní ( poznávací), nebo emotivní ( obvykle jedna část převažuje).
Jak se emoce projevují?
- v mimice obličeje, pohyb očí, výraz tváře ( smích, pláč, údiv)
- v držení těla, řeč celého těla ( agresivita)
- v zabarvení hlasu ( při telefonování)
- ve změnách činnosti vnitřních orgánů ( bušení srdce, zrychlené dýchání)
- ve změnách objemu částí těla ( prsty, nohy, penis)
EMPATIE = schopnost vcítit se do situace, prožívání druhých; důl. jejího rozvoje od dětství
CITY JSOU VE SKRZE OSOBNÍ, SUBJEKTIVNÍ = lidé si často špatně vysvětlují cit druhého, soudí podle sebe, každý ale prožívá a reaguje na jiné věci jinak, každý má jinou reakci
Cit ( = libost), nebo počitek (= např. teplo), neověřený předpoklad. Podstatným znakem emocí je kvalita libosti a nelibosti, příjemného a nepříjemného.
Člověk vnímá okolní svět, reaguje na něj. Jeho reagování není jen rozumové. Člověk se také raduje, hněvá, má strach, trápí se, je smutný atd. Každý člověk má totiž své prožívání. Prožívání jsou vlastně city, emoce. City se projevují mimikou, gestikulací, záchvěvy částí těla, nebo dokonce celého těla. Existuje jistá podobnost v projevu citů mezi člověkem a vyšším druhem opic, mezi lidmi z celého světa. Skutečnost je, že společnost, ve které člověk žije, silně ovlivňuje jeho city.
V průběhu běžného všedního dne prožijeme širokou škálu nejrůznějších emocí. Článek v novinách nás rozzlobí, oblíbená hudební skladba v nás probudí radost a hádka s blízkým přítelem nám způsobí bolest. Bez emocí by byl život šedivý, strnulý a postrádal by smysl či motivaci.
Dnes už víme, že emoční prožitky jsou nezbytnou součástí života lidské bytosti- a rysem, který nás spojuje s ostatními živočichy. City mají veliký vliv na zdraví člověka, na celkové napětí organismu, na frekvenci srdeční činnosti, dýchání člověka, na sekreci některých sliznic. Z tohoto hlediska dělíme city na + (radost, spokojenost, dobrý prožitek) a city – (strach, nenávist, tréma, smutek).
U člověka je počet citů rozšířen, existuje např. estetické cítění, morální city, svědomí, cit k rodnému kraji.
Popis událostí, které se v nás odehrávají v průběhu emoční situace:
1. Událost. Přihodí se mi něco ( poznámka, gesto, nehoda atd.), co může mít vztah k našim cílům- buď to jejich dosažení ohrožuje nebo usnadňuje.
2. Vnímání události. Událost si plně uvědomíme ( vidění, slyšení, čtení…)
3. Vyhodnocování vnímané události. Určíme, zda zaregistrovaná událost má,či nemá vztah k některému z našich cílů. Hodnota cíle přímo ovlivní mohutnost emoce. ( vyhodnocování události je přímo ovlivňováno. Náš fyziologický stav- bdělost, ospalost…- ovlivňuje způsob hodnocení)
4. Odpověď na vyhodnocení. Své vyhodnocení převedeme do nějakého způsobu, s nímž se s událostí vyrovnáváme. Mohutnost naší reakce je přímo úměrná hodnocení cíle, o který nám jde, i jistotě, s níž událost dosažení cíle usnadňuje nebo ohrožuje. Tato odpověď je buď kognitivní ( poznávací), nebo emotivní ( obvykle jedna část převažuje).
Jak se emoce projevují?
- v mimice obličeje, pohyb očí, výraz tváře ( smích, pláč, údiv)
- v držení těla, řeč celého těla ( agresivita)
- v zabarvení hlasu ( při telefonování)
- ve změnách činnosti vnitřních orgánů ( bušení srdce, zrychlené dýchání)
- ve změnách objemu částí těla ( prsty, nohy, penis)
EMPATIE = schopnost vcítit se do situace, prožívání druhých; důl. jejího rozvoje od dětství
CITY JSOU VE SKRZE OSOBNÍ, SUBJEKTIVNÍ = lidé si často špatně vysvětlují cit druhého, soudí podle sebe, každý ale prožívá a reaguje na jiné věci jinak, každý má jinou reakci
4.2 Podstata nálad, efektů a vášní
Dělení citů: z toho, jak se city projevují vyplývá i jejich dělení.
a) podle úrovně:
I. nižší ( podmíněny biologickými potřebami- hlad, žízeň, potřeby)
II. vyšší (podmíněny sociálně) -estetické ( hodnocení krásy)
-morální ( hodnocení druhých)
-intelektuální ( radost z poznání)
b) podle průběhu:
Nálady = slabé, víceméně trvalé emocionální stavy, které dodávají všem ostatním zážitkům určité zabarvení. Trvají minuty, hodiny i dny. Závisí na událostech a podnětech z prostředí, na citových projevech i na náladě blízkých lidí, zdravotním stavu…np. spokojenost, zármutek
Afekty = velmi výrazné, siné projevy ( vztek, strach, bouřlivá radost). Jsou zpravidla spojeny s uspokojováním nebo ohrožením základních životních potřeb. Patří k vývojově nejstarším, nejnižším citům. I zvířata mají afekty. Pozitivní- např. sportovní výkon (vítězství). Negativní- řešení konfliktu ( podlehnutí afektu- negativní působení – citlivá osoba). np. radost, smutek
Vášně = silné, hluboké city, které se zmocňují celého člověka, ovládají jeho myšlení a činnosti. Mohou člověka ničit ( hráčská vášeň, alkoholismus), mohou člověka zušlechťovat ( umělecké projevy, nadšení pro vědu).
a) podle úrovně:
I. nižší ( podmíněny biologickými potřebami- hlad, žízeň, potřeby)
II. vyšší (podmíněny sociálně) -estetické ( hodnocení krásy)
-morální ( hodnocení druhých)
-intelektuální ( radost z poznání)
b) podle průběhu:
Nálady = slabé, víceméně trvalé emocionální stavy, které dodávají všem ostatním zážitkům určité zabarvení. Trvají minuty, hodiny i dny. Závisí na událostech a podnětech z prostředí, na citových projevech i na náladě blízkých lidí, zdravotním stavu…np. spokojenost, zármutek
Afekty = velmi výrazné, siné projevy ( vztek, strach, bouřlivá radost). Jsou zpravidla spojeny s uspokojováním nebo ohrožením základních životních potřeb. Patří k vývojově nejstarším, nejnižším citům. I zvířata mají afekty. Pozitivní- např. sportovní výkon (vítězství). Negativní- řešení konfliktu ( podlehnutí afektu- negativní působení – citlivá osoba). np. radost, smutek
Vášně = silné, hluboké city, které se zmocňují celého člověka, ovládají jeho myšlení a činnosti. Mohou člověka ničit ( hráčská vášeň, alkoholismus), mohou člověka zušlechťovat ( umělecké projevy, nadšení pro vědu).
4.3 Vývoj citů, možnosti jejich regulace
a) novorozenec
- schopen rozlišit základní pocity=> libé x nelibé
- souvislost=> rozvíjí poznávací činnost + rozvoj citového života
- rozvoj poměrně rychlý=> 6-ti týdenní kojenec= ÚSMĚV, což není náhodná reakce
- 18 měsíců=>dítě si uvědomí svou odlišnost a intenzivně prožívá vztahy 2 způsoby: uspokojený a neuspokojený
- důležitost láskyplného prostředí=> rozvoj obrazu lidského okolí, tento model s nimi neustále roste a rozvíjí se, doplňuje
b) útlé dětství- na poč. převažuje výbušnost, vzrušivost
- rozvoj citů žádosti, zvědavosti, cit k matce a blízkému okolí
c) školní věk- útlum afektů, učí se sebeovládání
- rozvoj intelektuálních, etických a estetických citů
- v tomto období vzrůstá význam vztahů, přátelství, lásky
- postupně bychom měli dospět ke stabilitě a vyrovnanosti
ovládání emocí: podíl mozkové kůry na emočním prožitku zajišťuje možnost emoci vědomě posoudit a učinit rozhodnutí. Prefrontální kůra plně dozrává až po věku dvaceti let, což vysvětluje, proč děti mívají záchvaty vzteku a dospívající bývají impulzivnější než dospělí. Ovšem každý se umí ovládat jinak. Někdo vzplane pokaždé, když se rozzlobí. Obecně je možné naučit se strach a další nepřiměřené emoce ovládat np. pomocí dechových cvičení, meditace a jógy.
Jak zneškodnit vztek- účinný způsob je vzdálit se od zdroje a „počítat do deseti“
- schopen rozlišit základní pocity=> libé x nelibé
- souvislost=> rozvíjí poznávací činnost + rozvoj citového života
- rozvoj poměrně rychlý=> 6-ti týdenní kojenec= ÚSMĚV, což není náhodná reakce
- 18 měsíců=>dítě si uvědomí svou odlišnost a intenzivně prožívá vztahy 2 způsoby: uspokojený a neuspokojený
- důležitost láskyplného prostředí=> rozvoj obrazu lidského okolí, tento model s nimi neustále roste a rozvíjí se, doplňuje
b) útlé dětství- na poč. převažuje výbušnost, vzrušivost
- rozvoj citů žádosti, zvědavosti, cit k matce a blízkému okolí
c) školní věk- útlum afektů, učí se sebeovládání
- rozvoj intelektuálních, etických a estetických citů
- v tomto období vzrůstá význam vztahů, přátelství, lásky
- postupně bychom měli dospět ke stabilitě a vyrovnanosti
ovládání emocí: podíl mozkové kůry na emočním prožitku zajišťuje možnost emoci vědomě posoudit a učinit rozhodnutí. Prefrontální kůra plně dozrává až po věku dvaceti let, což vysvětluje, proč děti mívají záchvaty vzteku a dospívající bývají impulzivnější než dospělí. Ovšem každý se umí ovládat jinak. Někdo vzplane pokaždé, když se rozzlobí. Obecně je možné naučit se strach a další nepřiměřené emoce ovládat np. pomocí dechových cvičení, meditace a jógy.
Jak zneškodnit vztek- účinný způsob je vzdálit se od zdroje a „počítat do deseti“
4.4 Temperament
Temperament je soustava psychických vlastností, které se projevují intenzitou ( živostí) reagování ( v chování a prožívání), zvláště silou a rychlostí střídání těchto reakcí.
Temperament je převážně vrozený, lze jej pouze do určité míry ovládat.
V průběhu dějin vznikla řada teorií o jeho příčinách:
- Nejstarší vypracoval řecký lékař Hippokrates ( asi 5. Stol. př. n. l.- lékaři dodnes skládají tzv. Hippokratovu přísahu) a později ji upravil lékař Galénos (2. Stol. př. n. l.- K. Čapek podle něj pojmenoval doktora Galéna v Bílé nemoci).
Podle nich temperament určuje převaha určité tělesné tekutiny a existují čtyři základní typy temperamentu:
a) sangvinik ( sanguis= krev)- čilý, společenský, veselý, nestálý
b) cholerik (cholé= žluč)- dráždivý, vzteklý, prudce vzplane, ale rychle se uklidní
c) flegmatik (flegma= hlen)- klidný až netečný, pomalý, ale spolehlivý
d) melancholik (malaina cholé= černá žluč)- pesimistický, uzavřený, vážný, nevyrovnaný, unavitelný, city má hluboké a trvalé
Ivan Petrovič Pavlov už nepovažuje za příčinu rozdílných temperamentů vliv tělesných tekutin, ale vlastnosti nervových procesů. Rozlišoval sílu podráždění a útlumu, vzájemnou vyrovnanost nervových procesů a jejich pohyblivost:
Carl Gustav Jung rozdělil lidi podle temperamentu na:
1) extroverty ( otevřené, společenské)
2) introverty (uzavřené, plaché)
( psychická energie proudí ven, směrem ke světu) ( energie se stahuje dovnitř)
Hans Jurgen Eysenck /ajzenk/, anglický psycholog německého původu, navázal na předchozí rozdělení a v popisu temperamentu využil rozpětí extroverze- introverze a labilita- stabilita.
Viz obrázek
Většinu lidí nelze zařadit do určitého typu temperamentu. Spíše se snažíme zjistit, v jakém stupni se u nich vyskytují základní vlastnosti daných typů a jak se vzájemně kombinují. Krajně vyhraněných typů se ve společnosti vyskytuje velmi málo. U většiny lidí se setkáváme se středí mírou temperamentových vlastností.
Projevy temperamentu mohou být ovlivněny řadou skutečností- např. poškozením dítěte v těhotenství nebo při porodu ( stres, alkohol a návykové látky, léky), nevhodnou výchovou (nedostatek citu), sociálním prostředím (špatný příklad)či nedostatkem motivace k činnosti.
Poznámky k tématu:
Podrobnější typologie:
Sangvinik: silný, vyrovnaný, pohyblivý. Vzruch a útlum v rovnováze, rychlé střídání. Lidé pohybliví, společenští, veselí, dostatečně sebevědomí, lehce navazují kontakty, lehce se vyrovnávají s neúspěchy.
Flegmatik: silný, vyrovnaný, nepohyblivý. Vzruch a útlum jsou v rovnováze a střídají se pomalu. Převládá spíše útlum. Jsou klidní a vyrovnaní, dost pomalí, ale dost houževnatí se stálými náladami a slabými vnějšími projevy citů.
Cholerik: typ silný, nevyrovnaný. Převládá vzruch, bouřlivé citové reakce, silně reagují i na slabé podněty. Jedná se o rváče, křiklouny, sobce…
Melancholik: slabý typ. Nejistý, nerozhodný, věčně pochybující. Neklidný až bázlivý. Mají sklon hluboce pro,žívat bezvýznamné věci.
Legenda- vyrovnaný nevyrovnaný, pohyblivý nebo nepohyblivý
I.P. Pavlov- silný slabý
U vyrovnaného, ale nepohyblivého typu převládá útlum. U pohyblivého pak vzruch snadno přechází v útlum.
Extrovert: je člověk, jehož potřeby směřují ven, nesnáší samotu, je aktivní, lehce navazuje kontakty, neustále něco organizuje. Je „duší“ každé společnosti. Má rád změny, cestování, užívají každého okamžiku, příliš se nebojí o své zdravé. Přizpůsobují se situaci.
Introvert: je obrácený do sebe, uzavřený, izoluje se od ostatních, dlouze rozebírá události- hledá v nich skrytý smysl ( podtext). Má málo přítel. Těžko navazuje kontakty. Nerad mění své zvyky.
Kretchmerova typologie:
- si všímá souvislosti mezi temperamentem a tělesnou stavbou člověka. Z tělesných znaků je usuzováno na duševní vlastnosti.
Tři základní typy:
pyknik- malý, tlustý,(zaoblené tvary, malý trup, velká hlava), tj. cyklotým,extrovert, spokojený, energický, praktický, činorodý, optimista
astenik- vysoký, hubený, ploché končetiny, tj. schizotým, často pedant až podivín, zdrženlivý, popudivý až chladný.
atlet- svalovec, urostlý, souměrná postava, tj.viskózní typ, flegmatik, houževnatý, věrný, setrvává na svých názorech a návycích.
Současné typologie temperamentu
Nejnovější typologií je Myersův-Briggsův typový indikátor, který vychází z práce švýcarského lékaře Carla Gustava Junga. Tato teorie klasifikuje osobnosti podle krajních pólů čtyř ukazatelů (extroverze- introverze, smysly-intuice, myšlení-cítění a úsudek-vnímání), jejichž kombinací vzniká 16 typů osobnosti, z nichž některé jsou častější, jiné se vyskytují méně. Dnes je MBTI běžně využíván organizacemi k hodnocení zaměstnanců a jejich vztahu k práci.
Temperament je převážně vrozený, lze jej pouze do určité míry ovládat.
V průběhu dějin vznikla řada teorií o jeho příčinách:
- Nejstarší vypracoval řecký lékař Hippokrates ( asi 5. Stol. př. n. l.- lékaři dodnes skládají tzv. Hippokratovu přísahu) a později ji upravil lékař Galénos (2. Stol. př. n. l.- K. Čapek podle něj pojmenoval doktora Galéna v Bílé nemoci).
Podle nich temperament určuje převaha určité tělesné tekutiny a existují čtyři základní typy temperamentu:
a) sangvinik ( sanguis= krev)- čilý, společenský, veselý, nestálý
b) cholerik (cholé= žluč)- dráždivý, vzteklý, prudce vzplane, ale rychle se uklidní
c) flegmatik (flegma= hlen)- klidný až netečný, pomalý, ale spolehlivý
d) melancholik (malaina cholé= černá žluč)- pesimistický, uzavřený, vážný, nevyrovnaný, unavitelný, city má hluboké a trvalé
Ivan Petrovič Pavlov už nepovažuje za příčinu rozdílných temperamentů vliv tělesných tekutin, ale vlastnosti nervových procesů. Rozlišoval sílu podráždění a útlumu, vzájemnou vyrovnanost nervových procesů a jejich pohyblivost:
Carl Gustav Jung rozdělil lidi podle temperamentu na:
1) extroverty ( otevřené, společenské)
2) introverty (uzavřené, plaché)
( psychická energie proudí ven, směrem ke světu) ( energie se stahuje dovnitř)
Hans Jurgen Eysenck /ajzenk/, anglický psycholog německého původu, navázal na předchozí rozdělení a v popisu temperamentu využil rozpětí extroverze- introverze a labilita- stabilita.
Viz obrázek
Většinu lidí nelze zařadit do určitého typu temperamentu. Spíše se snažíme zjistit, v jakém stupni se u nich vyskytují základní vlastnosti daných typů a jak se vzájemně kombinují. Krajně vyhraněných typů se ve společnosti vyskytuje velmi málo. U většiny lidí se setkáváme se středí mírou temperamentových vlastností.
Projevy temperamentu mohou být ovlivněny řadou skutečností- např. poškozením dítěte v těhotenství nebo při porodu ( stres, alkohol a návykové látky, léky), nevhodnou výchovou (nedostatek citu), sociálním prostředím (špatný příklad)či nedostatkem motivace k činnosti.
Poznámky k tématu:
Podrobnější typologie:
Sangvinik: silný, vyrovnaný, pohyblivý. Vzruch a útlum v rovnováze, rychlé střídání. Lidé pohybliví, společenští, veselí, dostatečně sebevědomí, lehce navazují kontakty, lehce se vyrovnávají s neúspěchy.
Flegmatik: silný, vyrovnaný, nepohyblivý. Vzruch a útlum jsou v rovnováze a střídají se pomalu. Převládá spíše útlum. Jsou klidní a vyrovnaní, dost pomalí, ale dost houževnatí se stálými náladami a slabými vnějšími projevy citů.
Cholerik: typ silný, nevyrovnaný. Převládá vzruch, bouřlivé citové reakce, silně reagují i na slabé podněty. Jedná se o rváče, křiklouny, sobce…
Melancholik: slabý typ. Nejistý, nerozhodný, věčně pochybující. Neklidný až bázlivý. Mají sklon hluboce pro,žívat bezvýznamné věci.
Legenda- vyrovnaný nevyrovnaný, pohyblivý nebo nepohyblivý
I.P. Pavlov- silný slabý
U vyrovnaného, ale nepohyblivého typu převládá útlum. U pohyblivého pak vzruch snadno přechází v útlum.
Extrovert: je člověk, jehož potřeby směřují ven, nesnáší samotu, je aktivní, lehce navazuje kontakty, neustále něco organizuje. Je „duší“ každé společnosti. Má rád změny, cestování, užívají každého okamžiku, příliš se nebojí o své zdravé. Přizpůsobují se situaci.
Introvert: je obrácený do sebe, uzavřený, izoluje se od ostatních, dlouze rozebírá události- hledá v nich skrytý smysl ( podtext). Má málo přítel. Těžko navazuje kontakty. Nerad mění své zvyky.
Kretchmerova typologie:
- si všímá souvislosti mezi temperamentem a tělesnou stavbou člověka. Z tělesných znaků je usuzováno na duševní vlastnosti.
Tři základní typy:
pyknik- malý, tlustý,(zaoblené tvary, malý trup, velká hlava), tj. cyklotým,extrovert, spokojený, energický, praktický, činorodý, optimista
astenik- vysoký, hubený, ploché končetiny, tj. schizotým, často pedant až podivín, zdrženlivý, popudivý až chladný.
atlet- svalovec, urostlý, souměrná postava, tj.viskózní typ, flegmatik, houževnatý, věrný, setrvává na svých názorech a návycích.
Současné typologie temperamentu
Nejnovější typologií je Myersův-Briggsův typový indikátor, který vychází z práce švýcarského lékaře Carla Gustava Junga. Tato teorie klasifikuje osobnosti podle krajních pólů čtyř ukazatelů (extroverze- introverze, smysly-intuice, myšlení-cítění a úsudek-vnímání), jejichž kombinací vzniká 16 typů osobnosti, z nichž některé jsou častější, jiné se vyskytují méně. Dnes je MBTI běžně využíván organizacemi k hodnocení zaměstnanců a jejich vztahu k práci.
5. Osobnost člověka
5.1 Objasni význam pojmu osobnost, co všechno tvoří osobnost, její složky. Proces utváření osobností, co všechno je ovlivňuje
5.2 Motivace člověka
5.3 Vůle, volní proces, co řadíme k volním vlastnostem?
5.4 Nadání, talent, genialita - stupně rozvoje lidských schopností. Dovednosti, vlohy.
5.5 Charakter, jehou utváření a význam pro začlenění člověka do společnosti
Zaměřenost člověka - zájmy, postoje, hodnotové orientace, potřeby. Bude doplněno
5.2 Motivace člověka
5.3 Vůle, volní proces, co řadíme k volním vlastnostem?
5.4 Nadání, talent, genialita - stupně rozvoje lidských schopností. Dovednosti, vlohy.
5.5 Charakter, jehou utváření a význam pro začlenění člověka do společnosti
Zaměřenost člověka - zájmy, postoje, hodnotové orientace, potřeby. Bude doplněno
5.1 Osobnost, její složky. Proces utváření osobnosti, co ji ovlivňuje?
Osobnost je člověk ( každý člověk) se všemi svými psychickými, biologickými a sociálními znaky. Pojem osobnost zároveň vyjadřuje odlišnost jedince od ostatních lidí. Odlišnosti jsou jednak individuální (každý člověk je jiný), jednak typologické ( existují skupiny lidí, které určité vlastnosti spojují a zároveň jejich společnou skupinu odlišují od jiných skupin (např. děti obratné a neobratné). Jednotlivé složky ( skupiny vlastností) osobnosti jsou navzájem spojeny a tvoří jeden celek osobnosti. Novorozeně není osobností- stává se jí až při začleňování do společnosti
Vlastnosti osobnosti jsou formovány biologickými i společenskými vlivy ( jednota biologického a sociálního), projevují se v činnostech ( jednota osobnosti a činnosti) a vyvíjejí se v průběhu života.
Přehled složek osobnosti:
1) Fyzická ( biologická) stránka= tělesné vlastnosti ( vzhled, zdravotní stav, fyzická kondice, pohlaví, věk, atd.)
2) Sociální stránka= zařazení do společnosti ( vztahy a úkoly jedince v rodině i v dalších skupinách- jeho sociální role)
3) Psychická stránka:
a) psychické procesy ( jsou spojeny a působí navzájem)
b) psychické stavy ( odlišují jedince od ostatních lidí)
c) psychické vlastnosti = dílčí psychické předpoklady k činnostem (schopnosti, vědomosti a dovednosti) a rysy osobnosti (charakter, temperament, upevněné motivy, zájmy cíle).
Psychická struktura osobnosti:
= je tvořena uspořádáním psychických vlastností a rysů osobnosti.
Psychické vlastnosti osobnosti= jsou relativně trvalé charakteristiky jedince, kterými se vyznačuje a které ovlivňují chování, prožívání či myšlení. Na jejich základě můžeme předvídat, jak se člověk zachová, jak bude jednat apod. ( intelekt, temperament)
Rysy osobnosti= jsou psychické vlastnosti člověka projevující se v jeho chování a jednání. Jsou příznačné pro určitého jedince, odlišují ho od ostatních. Tento termín by se dal přirovnat k hovorovému „ povahové vlastnosti“, jejichž souhrn tvoří relativně stálou charakteristiku- typ osobnosti.
Mezi rysy důležité pro život člověka patří např. družnost- uzavřenost, sklon vést- podřizovat se ( dominance- submisivita), svědomitost- nezodpovědnost, sebedůvěra- sebepodceňování, ovládání citových projevů silná- slabá.
Typ osobnosti= vyjadřuje projevování se určitých vlastností a typů osobnosti, které spolu souvisejí
Od 2. pol. 20. stol. využívá řada psychologů v psychodiagnostice 5 základních rysů osobnosti tzv. velká pětka:
1. extraverze ( zjišťuje kvalitu a kvantitu mezilidských interakcí, úroveň aktivace)
2. přívětivost ( zjišťuje kvalitu mezilidské mezilidské orientace od soucítění po nepřátelství v myšlenkách, pocitech a činech.
3. svědomitost ( souvisí s individuální úrovni při organizaci, motivaci a vytrvalost – souvisí s cílem)
4. emocionální stabilita ( zjišťuje míru přizpůsobení)
5. intelekt, kultura, otevřenost ke zkušenosti ( zjišťuje aktivní vyhledávání nových zážitků
Základní rozdělení:
Psychické vlastnosti:
a) temperament
b) charakter
c) schopnosti
d) motivy a postoje
e) vůle
Psychické procesy
a) poznávací ( vnímání, fantazie, myšlení a řeč, představy)
b) procesy paměti ( zapamatování, uchování, vybavení)
c) motivační procesy ( citové a volní)
Psychické stavy: pozornost, city
Vlastnosti osobnosti jsou formovány biologickými i společenskými vlivy ( jednota biologického a sociálního), projevují se v činnostech ( jednota osobnosti a činnosti) a vyvíjejí se v průběhu života.
Přehled složek osobnosti:
1) Fyzická ( biologická) stránka= tělesné vlastnosti ( vzhled, zdravotní stav, fyzická kondice, pohlaví, věk, atd.)
2) Sociální stránka= zařazení do společnosti ( vztahy a úkoly jedince v rodině i v dalších skupinách- jeho sociální role)
3) Psychická stránka:
a) psychické procesy ( jsou spojeny a působí navzájem)
b) psychické stavy ( odlišují jedince od ostatních lidí)
c) psychické vlastnosti = dílčí psychické předpoklady k činnostem (schopnosti, vědomosti a dovednosti) a rysy osobnosti (charakter, temperament, upevněné motivy, zájmy cíle).
Psychická struktura osobnosti:
= je tvořena uspořádáním psychických vlastností a rysů osobnosti.
Psychické vlastnosti osobnosti= jsou relativně trvalé charakteristiky jedince, kterými se vyznačuje a které ovlivňují chování, prožívání či myšlení. Na jejich základě můžeme předvídat, jak se člověk zachová, jak bude jednat apod. ( intelekt, temperament)
Rysy osobnosti= jsou psychické vlastnosti člověka projevující se v jeho chování a jednání. Jsou příznačné pro určitého jedince, odlišují ho od ostatních. Tento termín by se dal přirovnat k hovorovému „ povahové vlastnosti“, jejichž souhrn tvoří relativně stálou charakteristiku- typ osobnosti.
Mezi rysy důležité pro život člověka patří např. družnost- uzavřenost, sklon vést- podřizovat se ( dominance- submisivita), svědomitost- nezodpovědnost, sebedůvěra- sebepodceňování, ovládání citových projevů silná- slabá.
Typ osobnosti= vyjadřuje projevování se určitých vlastností a typů osobnosti, které spolu souvisejí
Od 2. pol. 20. stol. využívá řada psychologů v psychodiagnostice 5 základních rysů osobnosti tzv. velká pětka:
1. extraverze ( zjišťuje kvalitu a kvantitu mezilidských interakcí, úroveň aktivace)
2. přívětivost ( zjišťuje kvalitu mezilidské mezilidské orientace od soucítění po nepřátelství v myšlenkách, pocitech a činech.
3. svědomitost ( souvisí s individuální úrovni při organizaci, motivaci a vytrvalost – souvisí s cílem)
4. emocionální stabilita ( zjišťuje míru přizpůsobení)
5. intelekt, kultura, otevřenost ke zkušenosti ( zjišťuje aktivní vyhledávání nových zážitků
Základní rozdělení:
Psychické vlastnosti:
a) temperament
b) charakter
c) schopnosti
d) motivy a postoje
e) vůle
Psychické procesy
a) poznávací ( vnímání, fantazie, myšlení a řeč, představy)
b) procesy paměti ( zapamatování, uchování, vybavení)
c) motivační procesy ( citové a volní)
Psychické stavy: pozornost, city
5.2 Motivace člověka
Co motivuje člověka v jeho chování a jednání?
Cíle jsou součástí motivační složky osobnosti. Stanovení cílů je pak pobídkou k realizaci:
V zásadě rozlišujeme trojí cíle:
1) krátkodobé: blízké cíle, vedou k uspokojení mentálních potřeb ( zajištění potravy, dobrý výsledek z písemky).
2) střednědobé: střední perspektiva ( úspěšné ukončení ročníku, dostat se na VŠ)
3) dlouhodobé: předpokládají dosažení několika dílčích cílů, většinou jde o dosažení toho, co v životě pokládáme za důležité ( získat urč. vzdělání a zaměstnání, najít partnera
Cíle jsou součástí motivační složky osobnosti. Stanovení cílů je pak pobídkou k realizaci:
V zásadě rozlišujeme trojí cíle:
1) krátkodobé: blízké cíle, vedou k uspokojení mentálních potřeb ( zajištění potravy, dobrý výsledek z písemky).
2) střednědobé: střední perspektiva ( úspěšné ukončení ročníku, dostat se na VŠ)
3) dlouhodobé: předpokládají dosažení několika dílčích cílů, většinou jde o dosažení toho, co v životě pokládáme za důležité ( získat urč. vzdělání a zaměstnání, najít partnera
5.3 Vůle, volní proces, co řadíme k volním vlastnostem?
Vůle ( volba, velet ):
1. volíme mezi několika možnými cíli ( popř. činnost nebo nečinnost)
2. volíme mezi různými cestami k cíli
3. „velíme“ sobě popř. i druhým lidem- řídíme je
V psychologii pojem vůle znamená:
- volní proces, tzn. volní regulace jednání ( volní akt), vyznačuje se zážitkem ( „ já chci“).
Podstatnými znaky volního aktu jsou:
1. vědomí vlastního rozhodnutí
2. aktivní akce, tedy nikoli reakce, nýbrž operace
3. vědomí cíle, respektive i prostředků k jeho dosažení
V této souvislosti hovoříme o jednání = činnost řízená vědomím cíle, je to zvláštní druh chování
Impulzivní chování:
Impulz ---------------------------------- akce
Volní regulace chování:
Impulz------------ rozvažování o cílech, prostředcích, důsledcích-----------------akce
- volní vlastnosti osobnosti ( komplex vlastností osobností vyznačující se způsobilostí sebekontroly v nejširším slova smyslu- v boji s potlačováním pudů, při překonávání překážek a při vytyčování a dosahování časově vzdálených cílů). Osobnost jedince charakterizují tzv. volní vlastnosti ( rozhodnost, vytrvalost, rozvážnost, sebeovládání atd.)
Vůle znamená odolávat náporu smyslových pudů a řídit jednání na základě vědomého chtění a záměru. Pojem vůle je kladen do protikladu k pojmu pud. Podstatným znakem vůle je, že vědomým úsilím mobilizuje energii.
Vůle je soubor volních procesů a volních vlastností, které zajišťují dosahování cílů a řízení činnosti k nim směřující, zvláště v situacích, kdy je zapotřebí překonávat překážky.
Člověk se liší od zvířat tím, že dokáže vědomě vytyčovat cíle.
K poznání cíle a k jeho naplánování potřebujeme poznávací procesy ( myšlení a řeč). K jeho ujasnění, k rozhodnutí se pro určitý cíl a k uskutečňování potřebujeme motivy a vůli.
Volní procesy jsou nedílně spjaty s řečí ( vnější i vnitřní).
Volní procesy a volní vlastnosti se formují v průběhu života v činnostech ( hra, učení, práce) pod vlivem výchovy. Při přípravě poznáme motiv, rozhodujeme se pro určitý cíl a volíme cesty k jeho dosažení. Při vlastní činnosti kontrolujeme průběh a dílčí výsledky a překonáváme překážky. A při zakončení činnosti kontrolujeme výsledek a srovnáváme ho s původním cílem.
1. volíme mezi několika možnými cíli ( popř. činnost nebo nečinnost)
2. volíme mezi různými cestami k cíli
3. „velíme“ sobě popř. i druhým lidem- řídíme je
V psychologii pojem vůle znamená:
- volní proces, tzn. volní regulace jednání ( volní akt), vyznačuje se zážitkem ( „ já chci“).
Podstatnými znaky volního aktu jsou:
1. vědomí vlastního rozhodnutí
2. aktivní akce, tedy nikoli reakce, nýbrž operace
3. vědomí cíle, respektive i prostředků k jeho dosažení
V této souvislosti hovoříme o jednání = činnost řízená vědomím cíle, je to zvláštní druh chování
Impulzivní chování:
Impulz ---------------------------------- akce
Volní regulace chování:
Impulz------------ rozvažování o cílech, prostředcích, důsledcích-----------------akce
- volní vlastnosti osobnosti ( komplex vlastností osobností vyznačující se způsobilostí sebekontroly v nejširším slova smyslu- v boji s potlačováním pudů, při překonávání překážek a při vytyčování a dosahování časově vzdálených cílů). Osobnost jedince charakterizují tzv. volní vlastnosti ( rozhodnost, vytrvalost, rozvážnost, sebeovládání atd.)
Vůle znamená odolávat náporu smyslových pudů a řídit jednání na základě vědomého chtění a záměru. Pojem vůle je kladen do protikladu k pojmu pud. Podstatným znakem vůle je, že vědomým úsilím mobilizuje energii.
Vůle je soubor volních procesů a volních vlastností, které zajišťují dosahování cílů a řízení činnosti k nim směřující, zvláště v situacích, kdy je zapotřebí překonávat překážky.
Člověk se liší od zvířat tím, že dokáže vědomě vytyčovat cíle.
K poznání cíle a k jeho naplánování potřebujeme poznávací procesy ( myšlení a řeč). K jeho ujasnění, k rozhodnutí se pro určitý cíl a k uskutečňování potřebujeme motivy a vůli.
Volní procesy jsou nedílně spjaty s řečí ( vnější i vnitřní).
Volní procesy a volní vlastnosti se formují v průběhu života v činnostech ( hra, učení, práce) pod vlivem výchovy. Při přípravě poznáme motiv, rozhodujeme se pro určitý cíl a volíme cesty k jeho dosažení. Při vlastní činnosti kontrolujeme průběh a dílčí výsledky a překonáváme překážky. A při zakončení činnosti kontrolujeme výsledek a srovnáváme ho s původním cílem.
5.4 Nadání, talent, genialita, dovednosti, vlohy
Schopnosti= soubor psychických podmínek, které jsou nutné k provedení nějaké činnosti, jsou to naučené, získané dispozice. Táž schopnost se může uplatňovat v různých činnostech, a v téže činnosti se naopak uplatňují různé schopnosti. Schopnosti jsou vlastně učením rozvíjené předpoklady pro výkon určitého druhu- vlohy
Fáze vývoje schopností:
- včasná stimulace dané vlohy
- systematické a intenzivní cvičení již v dětství
- navození a udržování příslušného zájmu ( motivace)
Vlohy= vrozené dispozice ( např. hudební vlohy jsou spojovány s hudebním sluchem, vrozenou dispozicí rozlišovat hudební tóny).
Nadání= mimořádně velká vloha, mimořádně rozvinutý předpoklad k výkonu
Talent= buď mimořádné nadání nebo mimořádné schopnosti
Genialita= mimořádně rozvinutý talent
Vědomosti= pamětní mentální předpoklady k výkonu, učením osvojené poznatky.
Dovednosti= dispozice k vykonávání určité praktické činnosti. Kolik je činností a jejich druhů, tolik je dovedností.Schopností je méně.
Nezaměňujete dovednosti, jimiž se lze naučit s osobnostními rysy, temperamentem. Kdokoli se může „ měnit“ tím, že se nějaké dovednosti naučí. Učení tohoto druhu však neznamená, že výsledkem bude změna osobnostního rysu.
Zručnosti= dispozice k manuálním výkonům
Obratnosti= dispozice k pohybům celého těla, jak to např. vyžadují různé druhy tance nebo akrobacie na hrazdě.
Tvořivost (kreativita)= schopnost poznávat předměty v nových vztazích a originálním způsobem (originalita), smysluplně je používat neobvyklým způsobem (flexibilita), vidět nové problémy tam, kde zdánlivě nejsou ( senzibilita), odchylovat se od navyklých schémat myšlení (proměnlivost) a vyvíjet z norem vyplývající ideje i proti proudu prostředí (nonkonformismus).
Fáze vývoje schopností:
- včasná stimulace dané vlohy
- systematické a intenzivní cvičení již v dětství
- navození a udržování příslušného zájmu ( motivace)
Vlohy= vrozené dispozice ( např. hudební vlohy jsou spojovány s hudebním sluchem, vrozenou dispozicí rozlišovat hudební tóny).
Nadání= mimořádně velká vloha, mimořádně rozvinutý předpoklad k výkonu
Talent= buď mimořádné nadání nebo mimořádné schopnosti
Genialita= mimořádně rozvinutý talent
Vědomosti= pamětní mentální předpoklady k výkonu, učením osvojené poznatky.
Dovednosti= dispozice k vykonávání určité praktické činnosti. Kolik je činností a jejich druhů, tolik je dovedností.Schopností je méně.
Nezaměňujete dovednosti, jimiž se lze naučit s osobnostními rysy, temperamentem. Kdokoli se může „ měnit“ tím, že se nějaké dovednosti naučí. Učení tohoto druhu však neznamená, že výsledkem bude změna osobnostního rysu.
Zručnosti= dispozice k manuálním výkonům
Obratnosti= dispozice k pohybům celého těla, jak to např. vyžadují různé druhy tance nebo akrobacie na hrazdě.
Tvořivost (kreativita)= schopnost poznávat předměty v nových vztazích a originálním způsobem (originalita), smysluplně je používat neobvyklým způsobem (flexibilita), vidět nové problémy tam, kde zdánlivě nejsou ( senzibilita), odchylovat se od navyklých schémat myšlení (proměnlivost) a vyvíjet z norem vyplývající ideje i proti proudu prostředí (nonkonformismus).
5.5 Charakter, jeho utváření a význam pro začlenění člověka do společnosti
Charakter je ta část osobnosti, která umožňuje řídit jednání podle společenských, zejména morálních požadavků. Je to jádro osobnosti, které je člověku zdrojem odpovědného jednání a hodnocení. Má tedy autoregulační funkci v životě člověka.
Vztah mezi charakterem a temperamentem: Temperament určuje formu, zatímco charakter obsah jednání.
Charakter je především získaný- formuje se prostřednictvím výchovy a dalších společenských vlivů.
Nejde o jednotlivou vlastnost, ale o složitý celek, v němž lze rozlišit zejména tyto složky:
- vztah k lidem a postoj ke skupině
- vytrvalost ( vůle k překonávání překážek na cestě k stanoveným cílům)
- odolnost k zátěži ( stabilita osobnosti v obtížných situacích)
- řízení temperementových vlastností ( kontrola citových projevů)
- sebehodnocení ( vztah k sobě, souvisí se sebepoznáním a sebevýchovou)
- svědomí ( vědomí dobra a zla, vzniká přijetím skupinových norem za své)
- světový názor ( celková hodnotová orientace, formuje se působením rodiny, školy, sdělovacích prostředků a celkovou orientací společnosti).
Jednotlivé složky charakteru jsou vzájemně provázány.
Zvláště výrazně se charakter projevuje u zralé osobnosti, která dobře kontroluje svou činnost, ovládá projevy svého temperamentu, usměrňuje své chování i v obtížných podmínkách. Člověk s rozvinutým charakterem jedná soustavně a důsledně podle určitých zásad, zvláště morálních. Takového člověka oceníme zvlášť jako přítele, či spolupracovníka v každodenním životě.
Vztah mezi charakterem a temperamentem: Temperament určuje formu, zatímco charakter obsah jednání.
Charakter je především získaný- formuje se prostřednictvím výchovy a dalších společenských vlivů.
Nejde o jednotlivou vlastnost, ale o složitý celek, v němž lze rozlišit zejména tyto složky:
- vztah k lidem a postoj ke skupině
- vytrvalost ( vůle k překonávání překážek na cestě k stanoveným cílům)
- odolnost k zátěži ( stabilita osobnosti v obtížných situacích)
- řízení temperementových vlastností ( kontrola citových projevů)
- sebehodnocení ( vztah k sobě, souvisí se sebepoznáním a sebevýchovou)
- svědomí ( vědomí dobra a zla, vzniká přijetím skupinových norem za své)
- světový názor ( celková hodnotová orientace, formuje se působením rodiny, školy, sdělovacích prostředků a celkovou orientací společnosti).
Jednotlivé složky charakteru jsou vzájemně provázány.
Zvláště výrazně se charakter projevuje u zralé osobnosti, která dobře kontroluje svou činnost, ovládá projevy svého temperamentu, usměrňuje své chování i v obtížných podmínkách. Člověk s rozvinutým charakterem jedná soustavně a důsledně podle určitých zásad, zvláště morálních. Takového člověka oceníme zvlášť jako přítele, či spolupracovníka v každodenním životě.
6. Sociologie jako vědní disciplína
6.1 Co je to sociologie, čím se zabývá, její předmět?
6.2 Kdy vznikla sociologie, zakladatel, další výzanmní sociologové klasického období
6.3 Sociologická teorie 19. století, co zdůrazňuje sociologie 20. století, česká sociologie v minulosti a současnosti
6.4 Ke kterým vědám má sociologie nebjbližší vztah, její obory
6.5 Metody sociologického výzkumu
6.2 Kdy vznikla sociologie, zakladatel, další výzanmní sociologové klasického období
6.3 Sociologická teorie 19. století, co zdůrazňuje sociologie 20. století, česká sociologie v minulosti a současnosti
6.4 Ke kterým vědám má sociologie nebjbližší vztah, její obory
6.5 Metody sociologického výzkumu
6.1 Co je to sociologie, čím se zabývá, její předmět
- Sociologie je společenská věda, která se zabývá společností.
- August Comte (1798-1857) dal této vědě jméno složením 2slov:
a) societa (=společnost)
b) logos (=věda).
- Poměrně mladá věda, vyčlenila se z filozofie v 1. polovině 19. století
Sociologie:
1) Snaží se podat celkový obraz společnosti.
2) Zabývá se jevy a procesy, které nejsou součástí předmětu jiných věd.
3) Sociální jevy zkoumá ve vazbě na jiné sociální jevy, nikoli vyděleně. Cílem je nalézt souvislosti mezi sociálními jevy.
- Předmětem sociologie je společnost. Studuje její strukturu, společenské vazby, vztahy, její prvky, změny, procesy, společenský vývoj a pokrok. Společnost se neustále mění.
- Zvláštní místo zaujímá studium společenského chování. Sociální chování není vrozené.
Předmět sociologie dnes
1)sociální problém
-problém, který se týká celé společnosti, nebo větší skupiny lidí (ne jednoho člověka)
-sociální problém je to, co určitá společnost za problém považuje a nejčastěji hovoříme p sociálních problémech tehdy, když něco ve společnosti nefunguje tak, jak by mělo
-př. nezaměstnanost, rasismus, narkomanie, nerovnoprávnost žen, nízká porodnost, nízká sňatkovost, stárnutí populace, rasismus, netolerance,…
2)sociologický problém
-týká se sociologie jako vědy
-nejedná se o problém společnosti, že něco nefunguje přiměřeným způsobem, ale o problém, proč něco funguje, právě tak určitým způsobem
-př. proč lidé dodržují určité zákony a normy, proč se každodenně chovají stejným způsobem a vykonávají stejné činnosti → jak se chová a funguje celý systém
-sociologickým problémem není zločin, ale existence zákona, jimiž se lidé řídí, problém není rozvod – ale manželství, které lidé uzavírají, problém není chudoba – ale celá hierarchie společnosti, která ve společnosti funguje
Sociologie je vědou teoreticko-empirickou:
a) teoretická – snaží se vysvětlit výskyt a průběh jevů
b) empirická - snaží se popsat společenské jevy a procesy
- Je multipragmatická – má více teoretických východisek, směrů, proudů a škol.
- Základním zdrojem naší orientace v sociálním prostředí zůstává naše individuální sociální zkušenost; ta je ale omezená, protože žijeme v určitém čase a prostoru. Vědecké poznání je objektivní, systematické, kriticky ověřené.
- Znalost sociologie by měl mít politik, učitel, velitel armády, ředitel firmy, sociolog v podniku, pracovník výstavby měst
- August Comte (1798-1857) dal této vědě jméno složením 2slov:
a) societa (=společnost)
b) logos (=věda).
- Poměrně mladá věda, vyčlenila se z filozofie v 1. polovině 19. století
Sociologie:
1) Snaží se podat celkový obraz společnosti.
2) Zabývá se jevy a procesy, které nejsou součástí předmětu jiných věd.
3) Sociální jevy zkoumá ve vazbě na jiné sociální jevy, nikoli vyděleně. Cílem je nalézt souvislosti mezi sociálními jevy.
- Předmětem sociologie je společnost. Studuje její strukturu, společenské vazby, vztahy, její prvky, změny, procesy, společenský vývoj a pokrok. Společnost se neustále mění.
- Zvláštní místo zaujímá studium společenského chování. Sociální chování není vrozené.
Předmět sociologie dnes
1)sociální problém
-problém, který se týká celé společnosti, nebo větší skupiny lidí (ne jednoho člověka)
-sociální problém je to, co určitá společnost za problém považuje a nejčastěji hovoříme p sociálních problémech tehdy, když něco ve společnosti nefunguje tak, jak by mělo
-př. nezaměstnanost, rasismus, narkomanie, nerovnoprávnost žen, nízká porodnost, nízká sňatkovost, stárnutí populace, rasismus, netolerance,…
2)sociologický problém
-týká se sociologie jako vědy
-nejedná se o problém společnosti, že něco nefunguje přiměřeným způsobem, ale o problém, proč něco funguje, právě tak určitým způsobem
-př. proč lidé dodržují určité zákony a normy, proč se každodenně chovají stejným způsobem a vykonávají stejné činnosti → jak se chová a funguje celý systém
-sociologickým problémem není zločin, ale existence zákona, jimiž se lidé řídí, problém není rozvod – ale manželství, které lidé uzavírají, problém není chudoba – ale celá hierarchie společnosti, která ve společnosti funguje
Sociologie je vědou teoreticko-empirickou:
a) teoretická – snaží se vysvětlit výskyt a průběh jevů
b) empirická - snaží se popsat společenské jevy a procesy
- Je multipragmatická – má více teoretických východisek, směrů, proudů a škol.
- Základním zdrojem naší orientace v sociálním prostředí zůstává naše individuální sociální zkušenost; ta je ale omezená, protože žijeme v určitém čase a prostoru. Vědecké poznání je objektivní, systematické, kriticky ověřené.
- Znalost sociologie by měl mít politik, učitel, velitel armády, ředitel firmy, sociolog v podniku, pracovník výstavby měst
6.2 Kdy vznikla sociologie, zakladatel, další významní sociologové
August Comte (1798-1857) dal této vědě jméno složením 2slov:
a) societa (=společnost)
b) logos (=věda).
- Poměrně mladá věda, vyčlenila se z filozofie v 1. polovině 19. století
a) EMILE DURKHEIM
-francouzský sociolog
-vymezil sociologii jako vědu o sociálních faktech, která jsou vymezena:
1. vůči člověku jsou vnější
2.působí na člověka nátlakem
-sociální fakta = reálné zkušenosti nezávislé na lidském vědomí (psychice člověka), které toto vědomí formují a tak ovlivňují náš každodenní život, př. móda, jazyk → nikdo z nás tyto skutečnosti přímo nevymyslel (jsou vůči člověku vnější), nicméně jsme jejich existenci ovlivněni (působí na člověka nátlakem)
b) MAX WEBER
-německý sociolog
-definoval sociologii jako vědu o sociálním jednání
-sociální jednání = smysluplné jednání, které je zaměřeno na nějaký cíl a je orientováno na druhé lidi
-sociální jednání je spjato s aktivitami lidí, kteří svým každodenním jednáním, jemuž subjektivně přiřazují smysl a v němž berou ohled ba druhé lidi vytvářejí den po dni společnost
-sociologie se má podle Webra zabývat pouze takovým jednáním, kterému lidé přisuzují smysl a dělají to s ohledem na druhé lidi
-př. sociálního jednání: oblékání, česání, vaření → lidé tyto aktivity obvykle provádějí z nějakého důvodu a kvůli někomu (orientované na druhé lidi)
-př. nesociálního jednání: srážka cyklisty, sebevražedný skok → není to smysluplné jednání, nemá ohled na druhé = ani jedna podmínka nebyla splněna
-př. otevření deštníku → pouze 1 podmínka (má to smysl)
-v současné sociologii se obojí vymezení předmětu sociologie se ve většině případů kombinuje → lidé jsou při svých každodenních činnostech sice ovlivňováni stávajícími institucemi (sociálními fakty), nicméně tyto instituce je udržují v chodu svým jednáním, potvrzují jejich platnost a proměňují jejich povahu (sociální jednání)
a) societa (=společnost)
b) logos (=věda).
- Poměrně mladá věda, vyčlenila se z filozofie v 1. polovině 19. století
a) EMILE DURKHEIM
-francouzský sociolog
-vymezil sociologii jako vědu o sociálních faktech, která jsou vymezena:
1. vůči člověku jsou vnější
2.působí na člověka nátlakem
-sociální fakta = reálné zkušenosti nezávislé na lidském vědomí (psychice člověka), které toto vědomí formují a tak ovlivňují náš každodenní život, př. móda, jazyk → nikdo z nás tyto skutečnosti přímo nevymyslel (jsou vůči člověku vnější), nicméně jsme jejich existenci ovlivněni (působí na člověka nátlakem)
b) MAX WEBER
-německý sociolog
-definoval sociologii jako vědu o sociálním jednání
-sociální jednání = smysluplné jednání, které je zaměřeno na nějaký cíl a je orientováno na druhé lidi
-sociální jednání je spjato s aktivitami lidí, kteří svým každodenním jednáním, jemuž subjektivně přiřazují smysl a v němž berou ohled ba druhé lidi vytvářejí den po dni společnost
-sociologie se má podle Webra zabývat pouze takovým jednáním, kterému lidé přisuzují smysl a dělají to s ohledem na druhé lidi
-př. sociálního jednání: oblékání, česání, vaření → lidé tyto aktivity obvykle provádějí z nějakého důvodu a kvůli někomu (orientované na druhé lidi)
-př. nesociálního jednání: srážka cyklisty, sebevražedný skok → není to smysluplné jednání, nemá ohled na druhé = ani jedna podmínka nebyla splněna
-př. otevření deštníku → pouze 1 podmínka (má to smysl)
-v současné sociologii se obojí vymezení předmětu sociologie se ve většině případů kombinuje → lidé jsou při svých každodenních činnostech sice ovlivňováni stávajícími institucemi (sociálními fakty), nicméně tyto instituce je udržují v chodu svým jednáním, potvrzují jejich platnost a proměňují jejich povahu (sociální jednání)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)