JOHANN GOTTLIEB FICHTE (1762 – 1814)
Život: Zatímco Kant prožil celý svůj život v Královci, Fichte měl dynamičtější osudy. Narodil se jako syn tkalce, ke vzdělání mu pomohla náhoda. Majitel panství, který si ho povšiml, mu umožnil školní docházku a studium. Fichte se začal živit jako písař a domácí učitel. Při studiu Kantových spisů se rozhodl jít za ním. Vydal se za ním pěšky do Královce. Značně ho také ovlivnila Francouzská revoluce. Byl považován za demokrata, dokonce za jakobína, musel opustit univerzitu v Jeně. V době napoleonských válek byly populární jeho „Řeči k německému národu“, které přispěly k národnostnímu uvědomování Německa. Když byla založena Berlínská univerzita, stal se jejím prvním rektorem. Zemřel r. 1814, když se nakazil tyfem od své ženy, dobrovolné ošetřovatelky raněných vojáků.
Filosofie:
- Tvrdil, že příroda je výsledkem vyšší nevědomé představivosti. Podobně jako Kant váží si duchovna, rozumu, svobody člověka. Podobá se mu v etických názorech.Důraz klade na sebeuvědomování jedince.Člověk si má uvědomit své potřeby, pudy, instinkty, uvědomováním přestává být slepým, osvobozuje se. Příroda pozbývá výhradních práv nad ním.“Příroda nejedná, svobodná bytost jedná.“ Pokud jde člověk jen za požitkem, je závislým.
Vývoj člověka je vývojem sebeuvědomování, realizování dělby práce, přejímáním štafety od minulých, smrt nepřerušuje lidské dílo
- Vychází z Kantova zkoumání nikoli věcí, ale samotného poznání, což nazývá vědoslovím.
- Vysvětluje věci z představ o nich. (idealismus). Neboť jak jinak můžeme vědět o objektech než ze svého vědomí? Musíme začít od toho, co je absolutně věrohodné, od Já, od vědoucího Já, které myslí sebe sama.
- Sebeuvědomovacím, sebeutvářecím aktem klade Já své bytí a tím vlastně veškeré bytí, protože celý svět, všechny věci jsou dány v Já jakožto obsahy vědomí ( jinak bychom o nich vůbec nevěděli (. Jestliže přesto některé z nich vnímáme jako vnější, tj. jako ne-Já, je to neuvědomělý důsledek činnost Já, které se takto, pomocí ne-Já, vymezuje. ( Jako oko nevidí samo sebe, tak si duch neuvědomuje to, co sám vytvořil.) Hranice mezi Já a ne-Já probíhá uvnitř subjektu, a je –li tu svět mnohých ne-Já, pak jen proto, aby Já tuto hranici neustále překonávalo a mohlo se realizovat.Sebeprodukce, sebepotvrzování je podstatou a smyslem existence Já. Teoreticky nevysvětlitelný protiklad Já a ne-Já je výzvou k jednání, hnací silou vývoje směřujícího k plnému uskutečnění, povznesení, osvobození Já. To je zároveň nejvyšší mravní příkaz. Nečinnost, lenost je zlem.
- Fichtovi nejde o nějaké sobecké prosazování individuálních zájmů. Nad každým omezeným empirickým Já je tzv. „čisté Já“, všeobecné lidské vědomí, substanciální základ věch jednotlivých vědomí.
FRIEDRICH SCHELLING 1775 – 1854
- Studoval Aristotelovy i novoplatonistické spisy
- Pokusil se zrušit hranice mezi duchem a hmotou
- Celá příroda (duše, ideje,…) je výrazem jediného Boha (navazuje na Spinozu) = světové duše
- Příroda je viditelný duch a duch je neviditelná příroda
- Neboť všude v přírodě můžeme tušit „strukturujícího“ ducha, hmotu nazýval dřímající inteligence (stejný duch v přírodě i lidském vědomí) -) lidský duch je totéž co příroda
- Světový duch je v přírodě i lidské duši, celý vesmír nese v sobě
- Zdůrazňuje prioritu duchovna, ale i přírody -) filosofie identity
- V něčem převládá duch, v jiném hmota, ale každá věc se skládá jak z ducha tak z hmoty
- Duch chce hmotu překonat elektřina, růst rostlin (byl to přírodovědec) -) směřování vzhůru k duchovnu
- Přírodu nechce negradovat jako Fichte, je tedy objektivní idealista, reagoval na subjektivní idealismus Fichta
- Příroda není výtvorem subjektu, protože má rovněž v době duchovnost, inteligenci, která usiluje o překonání hmoty a přistupuje k duchu
- Viděl vývoj v přírodě: od země, kamenů po lidského ducha až po lidské vědomí, přechod od neživé přírody k životu
- Je optimista, vidí postupně zduchovňování, zlidšťování
JOHANN GOTTFRIED HERDER (1744 – 1803)
- Měl velký význam pro romantiky, je nazýván filozof dějin, autor myšlenky rovnosti národů, návrat k přírodě
Měl dynamický pohled na dějiny, chápal historii jako proces. Domníval se, že každá epocha v historii má svou vlastní hodnotu, podobně jako má každý národ svou vlastní charakteristiku,tedy „národní duši“., nemáme opovrhovat jinými národy (Stejně jako se dokážeme vžít do situace jiného člověka, abychom mu porozuměli, musíme se umět vžít do jiné kultury. Zatímco dnes je toto samozřejmostí, v romantismu to byl nový poznatek.)
- Romantismus tak přispěl k posílení pocitu identity jednotlivých národů. Herder je důležitý pro Slovany,( ovlivnil i české národní obrození), pro uznání národů Asie, Afriky, Ameriky.
- „Člověk se vyvíjí v národě. Národ se nevyvíjí izolovaně, národ vychovává národ. Člověk by měl pečovat o svůj národ, zároveň ctít a uznávat jiné národy. To je možné jen v demokratických formách vlády
- H. je odpůrcem despocie a totality. Tyto formy odpovídají zvířecímu stavu.
- H. sesbíral lid. Písně mnoha zemí – Hlasy národů v písních – sbírání lid pohádek- bí Grimmové, H.Ch. Andersen…)
GEORG WILHELM FRIEDRICH HEGEL (1770 –1831)
- Filozof, historik, filozof dějin. Narodil se ve Stuttgartu, přednášel na univerzitách v Jeně (byl oblíbený) , nejdéle v Berlíně.Přednášel filozofii, práva, logiku, filozofii dějin, fil. Umění. Vynikající systematik, jeho dílo se čte nesnadno.
- Propojil a dále rozvedl všechny myšlenky, které se objevily mezi romantiky. Jeho filozofie je založena na dialektickém principu a přímo ovlivněna Fichtem(dynamika vývoje duchovního Já) a Schellingem(identita ducha a přírody, význam polarity jako zdroje dynamiky).
Celý svět a jeho dějiny jsou projevem vývoje ducha. Tento vývoj je dialektický: každý jev přechází s vnitřní nutností ve svůj protiklad a oba se pak sloučí v jednotě vyššího stupně, v níž jsou popřeny a zároveň zachovány (tzv. hegelovská triáda) teze, antiteze, synteze
- V realitě můžeme najít množství příkladů toho, jak zánik urč. stavu vede k jeho opaku, až dojde k vyrovnání obou krajností.Triáda není uzavřena, ale každá synteze je zároveň tezí nové triády.
- Vše se neustále mění. Pravda je vždy v kompletním systémů všech triád, v celistvosti, která znamená odstranění rozporů. I když vše zaniká, nic se neztrácí a zůstává zachováno v paměti světového ducha, který spěje k uvědomění sebe sama jakožto dovršení vývoje.
- Tento proces seberozvíjení ducha se děje ve 3 vývojových stupních. Ty také určují výstavbu filozofie.
a) V prvním stupni (teze) je duch ve stavu „bytí o sobě“, je to neosobní duchovní princip, absolutní idea , čisté myšlení, vznik a rozvoj pojmů -to zkoumá logika
b) Ve druhé etapě (antiteze) je duch ve stavu jinobytí, „zvnějšnění“, sebeodcizení – duch se zvnějšňuje do formy přírody, idea existuje jako svůj protiklad – toto stadium je předmětem filozofie přírody
c) Třetí stupeň (synteze) znamená opět popření předchozího a tím vyšší jednotu“ idea se navrací k sobě a existuje jako duch - bytí „o sobě“ a „pro sebe“- tuto oblast zkoumá filozofie ducha
Světový duch, který se navrátil sám k sobě se opět projevuje ve třech stupních:
1. jako subjektivní duch, tj. individuální vědomí, v němž,tj. v člověku si duch poprvé uvědomuje sebe sama (sebeuvědomění)
2.vyššího vědomí dosahuje duch v rodině,společnosti a státu - objektivní duch, protože rozum vystupuje v mezilidské souhře (zde také H. koncipuje svou filozofii dějin)
3. nejvyšší formy dosahuje světový duch v absolutním rozumu (absolutní duch), tj. umění, náboženství a filozofie. Filozofie je nejvyšší formou z nich, protože ve filozofii zobrazuje a chápe světový duch své vlastní působení v dějinách. Až v ní potkává světový duch sám sebe. Filozofie je zrcadlem světového ducha.
- Jako filozof dějin podal skvělý,sevřený obraz dějin.
Historický vývoj se kryje s logickým postupem a dějiny jsou naplňováním nutných zákonitostí ducha, nikoli výsledkem svobodného jednání lidí. OSOBNOST funguje pouze jako NÁSTROJ světového ducha.Vývoj, dějiny, hodnotí podle toho, jak se uplatňuje světový tvůrčí duch. Dějiny jsou podle něj logické. Mají smysl tam,kde se uplatňuje tvůrčí činnost. Ta je realizací vývoje ducha, otrok, který pracuje , dosáhne převahy nad líným pánem. Tyto myšlenky vysvětluje ve Fenomenologii ducha.
Hegel vidí zduchovňování světa.
V orientálních despociích byl duchovním principem, tvůrcem, vladař. V Perská říše měla již více svobodných lidí, přesto však nedokázala porazit duchovně skvělé Řecko. Hegela již od dětství zaujala antika. Po celý život si zachoval obdiv k Řekům. „ Z Řecka pochází evropská věda a umění, to co uspokojuje náš duševní život, to co jej krášlí a dává mu důstojnost.“ Váží si zejména Perikleova období. Tam světový duch jedná prostřednictvím vynikajících jednotlivců jako Perikles a Feidias. Celkově duch vždy jedná skrze jednotlivce..Řím z hlediska uplatnění duchovna znamená ústup. Ve středověku vidí hodně temna. Velice oceňuje zář renesance a hlavně reformace. Luther zdůrazňoval hluboké prožití víry, Hegel to chápe jako svobodné prožití.
„Světové dějiny jsou pokrokem v uvědomování si svobody“.
Rozum pozvedá svobodné bytosti nad náhodné bytosti přírodního světa.“
V Logice vysvětluje vývoj přírody. Ukazuje na nízkou, mechanickou formu, vyšší stupeň představuje fyzika, tady lze již pozorovat systém a zákonitost. Nejvýše je organismus, který je schopen tvořit. Nejníže tedy vidí prostý život země, výše je rostlinný organismus, ještě výše živočichové, nejvýše duchovní sféra. - svět se zduchovňuje
Jeho chápání světa je dialektické. Je nutné pochopit dynamiku a proměnlivost jevů. Nevidí svět staticky.
Odhalil tři dialektické zákony :
1. Z. jednoty a boje protikladů
2. Z. přeměny kvantitativních změn v kvalitativní
3. Z. negace negace
První vysvětluje zdroj vývoje, druhý, jak probíhá vývoj, třetí otázku uchování a popření.
- Hegel navázal na Fichteho a Schellinga.
Pro Hegera je podstatou všeho duševní princip: všechno hmotné je druhotné a je jen jakýmsi ztělesněním a konkrétním projevem duchovního myšlení.
- Myšlení tím, že myslí samo sebe, klade sebe zároveň jako předmět myšlení, objekt, a tak se „rozdvojuje“ na „subjektivno“ a „objektivno“.
- Absolutní idea pak zahrnuje v sobě všechno subjektivní i objektivní, znamená pro člověka i skutečnost samo o sobě.
Tato idea se dialekticky vyvíjí a podle Hegera prochází její vývoj třemi stupni – nejprve čistou ideou, zcela abstraktní, bez jakéhokoliv vztahu k čemukoliv kromě sebe sama. V druhé stupni svého vývoje přechází příroda, svět z abstraktní podoby do konkrétní, a tak se vlastně absolutní idea mění ve svůj protiklad. A třetí stupeň je spojení, syntézou dialektického vývoje skutečnosti.
- Z přírody se vyděluje lidský svět, kultura, společnosti, a tak dosahuje Hegerova filosofie ducha, jak ji sám nazývá, svého nejvyššího stupně.
- H. si potrpí na číslo 3, takže i zde rozlišuje triádu, neboť první stupeň představuje subjektivní duch (psychický život individua), druhý objektivní duch (z individuálního vědomí se duch přesouvá do vztahů státního a společenského organismu, třetí stupeň absolutní duch, který tvoří umění, náboženství a filosofie. Absolutní duch e tedy absolutním sebepoznáním jene, což také znamená, že je konečným cílem vývoje.
- Hegelův filosofický systém se skládá ze 3 částí – logiky, filosofie přírody a filosofie ducha.
- LOGIKU považuje za učení o podstatě všech jevů, navazuje především na Herakleitovu antickou dialektiku, pohyb tu směřuje od nižšího k vyššímu, vývoj probíhá ve 3 stupních, které jsou navzájem v protikladu: teze, antiteze, syntéza. Významným přínosem pro další filosofické myšlení jsou jeho dějiny filosofie.
- DĚJINY chápe především jako zákonitý proces, rozhodující není jednotlivec, nýbrž působí zde světový duch skrze jednotlivce jako svůj nástroj, individua, národy i celé epochy jsou pouze nutná stádia, jimiž musí projít celý světový proces. I vynikající jedince, ale i slaboch v čele státu jen podléhají ve svých činech jakési „lsti rozumu, jsou pouhými vykonavateli skrytého dějinného záměru, neboť dějiny jsou sebevývojem objektivního ducha, a tak všechna dosavadní historická minulost je nutná, a zároveň historická přítomnost je v souladu s rozumem vládnoucím v dějinách.
- Tak pro Hegera všechno, co je rozumné je skutečné, a co je skutečné, to je rozumné¨.
- Hegelem končí doba velkých systémů, na něj reaguje filosofie existence.
Žádné komentáře:
Okomentovat