♦ ONTOLOGIE
-slovo ontologie pochází z řeckého on (2. pád onto = to co je, jsoucí)
-je to nauka o tom co jest, nauka o bytí, táže se na to co je bytí, jaká je podstata bytí, co kolem nás existuje, co znamená být
-zabývá se problémem hmoty, času, prostoru, pohybu, konečnosti, kvality, nahodilosti
1. bytí, filozofické jsoucno
-kolem sebe vidíme věci, jevy, procesy → mají vztah k existenci, liší se však mezi sebou, ale mají společné to, že jsou, jde tedy o jsoucna
-jsoucno = to co jest, existuje
-existence se projevuje různě, různé způsoby existence:
a) jiná je existence člověka, stromu
b) něco existuje reálně, něco existuje jen v možnosti, něco jen v naší fantazii (marťani)
c) některé jsou krátkodobé, jiné dlouhodobé,…
-ontologie se ptá co umožňuje, aby věci byly, díky čemu existují (základní otázka), hledá 1. příčinu, základ všeho
-slovo být můžeme definovat jen pomocí synonym neboť v každé definici bychom tohoto slova použili jednak jako nástroje definování a jednak jako předmětu definice
-ontologie hledá podstatu jsoucen, hledá bytí
-bytí = umožňuje existenci jsoucen, ale je za jsoucny skryto
-jsoucna se jeví, proměňují, zanikají a vznikají, bytí však zůstává – je věčné a neměnné, bytí nemá tvar, ale je základem všech tvarů
-z bytí poznáváme jevy, které vnímáme smysly (Thales: „Pomocí toho co vidíme, můžeme vidět to, dovádět není“)
2. metafyzika
-ontologii se kdysi říkalo metafyzika = meta ta fyzika = to co je za fyzikou
-název vznikl v době helénistické, když vzdělanci řadili spisy Aristotela a právě jako 1. dali spisy o přírodě = fyzis, 2. ontologické spisy dali za přírodu, za fyziku = meta ta fyzika, 3. pak následovaly spisy etické → zpočátku to mělo význam místní, pak získalo význam přenesený = to, co je za smysly postižitelnou skutečností a to je BYTÍ
-Aristoteles označil metafyziku jako 1. filozofii → zabývá se základními problémy a příčinami, to co je na počátku příčin (neempirické důvody empirického), kde se vše vzalo
-není-li základ přístupný musíme spekulovat, vytvářet myšlenkové konstrukce → proto je metafyzice vytýkáno, že jde o strnulé rozebírání světa na části, které studuje zvlášť podtržené od reality proto ji některé filozofické systémy odsuzují, odmítají. Příklady spekulací: Platón (ideje existují nezávislé na nás), Aristoteles (o látce a formě, mramor je látka, mramorová deska už forma)
-díky metafyzice však vznikl pojmový systém
3. dialektika
-opakem metafyziky je dialektika, která zkoumá svět v pohybu, dynamičnosti, ve změně, ve vývoji, v na sebe navzájem navazujících souvislostech
-otcem je HERAKLEISTOS Z EFESU : „Nevstoupíš 2x do stejné řeky“ , „Život je pomalé umírání“
-podstatou světa je podle dialektiky pohyb, svět je soubor neustálých procesů ne jednotlivých věcí
-všechno přejde v protiklad: mokré → suché, noc → den, život → smrt
A: Kolik je základních prvků existuje?
1. monismus → základní substance všeho je jen jedna, je homogenní a z ní všechno vzniklo. Filozofové: PARMENIDOS, SPINOZA: „Je jen jedna substance Bůh neboli příroda“
2. dualismus → existují 2 základní, protikladné a navzájem nepřeveditelné principy. DESCARTES : duše (myšlení) X hmota (rozprostřuje se)
3. pluralita → základních prvků je hodně. WILHELM LEIBNIZ: „Svět je harmonickým celkem monád (monadologie). Monády jsou jakási silová pole, která nemají okna ani dveře, nejsou ničím ovlivněna, jsou to duše, které jsou hieraticky uspořádané: anorganická příroda, organická příroda, nejjasnější monádou je Bůh. Leibniz byl ovlivněn vynálezem mikroskopu.
B: Jakou povahu, charakter bytí má?
1. idealismus → bytí má povahu nehmotnou, základem všeho je duchovní princip. Idealismus dále dělíme na:
a) objektivní → ideje existují nezávisle na našem vědomí př. PLATÓN
b) subjektivní → tím, že vnímáme udělujeme věcem existenci, „být znamená být vnímán“, př. BERKELEY - popřel hmotu, která je jen v našem vědomí. Věd existuje, jestliže ji vnímám, nebo ji vnímá někdo jiný, jestliže ji nevnímám já ani někdo jiný, vždy ji bude vnímat Bůh. Bůh vnuká představy všem stejně. Mohou však být jen představy, které jsou pouze naše představy. (pozn. solipsismus = existuje jen „já“, které vnímá)
2. materialismus → bytí má materiální povahu př. marxisté či francouzští mechanisté. Za předchůdce byli považováni atomisté, ale není to úplně přesné
C: Je bytí v jsoucnech přítomno nebo je přesahuje?
1. imanentní → z latinského maneo manere = zůstávat v něčem. Bytí je tedy součástí jsoucen, je s nimi vnitřně spojeno. Př. SPINOZA → „Bůh je podstatě součástí všeho“ (i v nás je kousek boží podstaty). „Já jsem příroda skrze kterou Bůh myslí“ (Bůh myslí skrze mě, Bůh se pohybuje skrze mě).
2. transcendentní → bytí jednotlivá jsoucna přesahuje, není jejich součástí. Př. středověké křesťanství: Bůh je od přírody oddělen, je nad ní.
D: Je řád světa dán (osud) a nebo je vše náhoda?
1. determinismus → řád světa je jednou pro vždy dán, vše je předem určeno. Nemůžeme s tím nic dělat. Př. SPINOZA → člověk může být svobodný i přestože že řád je řízen vrozenými vlohami, protože my se můžeme rozvíjet. Nemůžeme rozhodovat co se stane s tělem, stárnutí nemůžeme ovlivnit, jen ho pomocí krémů přibrzdit. Krajní příklad determinismu je fatalismus = víra v osud.
2. indeterminismus → vše je jen náhoda, žádný předem stanovený řád není
♦ GNOZEOLOGIE
-gnosis = poznání, disciplína, která se zabývá tím, jak člověk poznává, jaké jsou hranice poznání
-v anglosaských zemích se někdy označuje jako NOETIKA = poznání ve smyslu myšlení
-součástí gnozeologie je EPISTEMOLOGIE (epistémé = chápání, porozumění, rozumové uchopení) = a část filozofie, která se zabývá poznáním a hlavně studuje postupy a možnosti poznání ve vědě. Zabývá se také otázkou pravdivosti poznání, jak daleké je poznání, je-li pravda to, co jsme poznali. Zdůrazňuje kritizovatelnost poznání (nemáme jen slepě věřit tomu, k čemu jsme dospěli, či co je nám předkládáno).
-s gnozeologií úzce souvisí LOGIKA = nauka o správném usuzování. Zabývá se způsoby jakými člověk přemýšlí o světě a důkazy jich správnosti. Logika poskytuje rozumové podklady a rámec pro všechny filozofické postupy. Zakladatelem logiky je ARISTOTELES (logos = rozum, člověk je narozdíl od ostatních nadán rozumem)
-Rozdíl mezi poznáváním člověka a živočichů:
Podstatou poznání je získávání nebo předávání informací, což je vlastní veškeré realitě (Země se dozvídá o Měsíci v podobě přílivu; trávník se dozvídá o parním válci, který mu přejede kytičky,…) ovšem toto je pouze pasivní poznání. Poznání člověka má jinou kvalitu. Člověk poznává nejen pasivně, ale stanovuje si cíl nepoznávat jen bezprostředně, ale i to, co je za smysly postižitelnou skutečností. Člověk dokáže podněty zpracovávat, udržet si postup, kriticky uvažuje, hodnotí. Ví jak se tázat, na co a k poznání je kritický.
-V procesu poznání rozlišuje subjekt a objekt poznání, které se mohou vzájemně ovlivňovat:
a) OBJEKT = to, co je poznáváno, je pasivní
b) SUBJEKT = ten, kdo poznání uskutečňuje, aktivní
→ toto ovšem není úplně správné pochopení, jde o úhel pohledu př. v ZOO pozorujeme zvířata, ale co když i ona pozorují nás? Při vedení rozhovoru jde těžko říct, kdo je subjekt a kdo objekt
→ i pasivní objekt působní na subjekt, ten se mění, je bohatší o poznatky, které mu „dal“ objekt = vzájemné ovlivňování
→ nepoznáváme věc, jaká je sama o sobě, ale jak se ukazuje ve vztahu k nám př. měření teploty tekutiny (ukáže se to vzhledem k teploměru)
-Rozdíl mezi smyslovým a rozumovým poznáním, abstrakce:
a) poznání smyslové = vnímáme a poznáváme konkrétní jednotliviny (strom, myš,…)
b) poznání rozumové = pracujeme s obecnými pojmy, symboly, znaky, kombinujeme je, vyvozujeme jeden pojem z druhého
-jednotlivé pojmy se liší stupněm obecnosti př. strom → jehličnan → smrk, jedle, borovice,… (slova nadřazená a podřazená)
-nejvyšším stupněm abstrakce je ABSTRAHOVÁNÍ = odpouštíme od individuálních zvláštností všech jsoucen a soustřeďujeme se na to, co je základem všech jsoucen, to co mají všechna společné (tím se zabývá ontologie)
-abstrahujeme na úrovni nižší (jehličnany od listnáčů), na vyšší (od individuálních zvláštností stromů k pojmu „rostlina“)
-Z hlediska poznatelnosti rozlišujeme několik názorů :
a) NAIVNÍ REALISMUS – víra, že věci jsou takové, jak se nám jeví. Nenapadá nás kritizovat (př. děti). Nerozlišujeme, co je v našem vědomí nebo ne. Postupem získáváme poznatky, které jsou i mimo naše vědomí. Věci jsou jiné, než se nám jeví.
b) SKEPTICISMUS – víra, že lidské poznání je nespolehlivé. Skeptik pochybuje o jeho pravdivosti, prověřuje, stále zkoumá. Nikdy si není na 100 % jistý. Zakladatel PYRHOS Z ELIDY → „Nemůžeme vidět věci jaké jsou, ale jak se nám jeví“ (je to otázka zvyku, dohody,…) → nemůžeme posoudit, zda je něco dobré či špatné, a proto se máme zdržet úsudku a budeme mít duševní klid. Jeho žáci sestavili 10 překážek, které brání pravdivému poznání (tropy): 1) každý smysl nám říká něco jiného 2) nevíme, jak věci vidí ostatní živočichové 3) máme předsudky 4) jinak hodnotíme věci neobvyklé př. kometa
c) AGNOSTISMUS = víra, že objektivní pravdivé poznání není možné. Jestliže skeptik pochybuje, agnostik nevěří.
d) DOGMATISMUS = vychází z toho, že poznání je spolehlivé, nepřipouští námitky (je to tak a konec). Naivního realistu nenapadne, že by o mohlo být jinak, dogmatik nepřipouští diskusi. Objektivní pravdu můžeme zjistit. Věci nejsou nepoznatelné, existují jen věci dosud nepoznané. Sklon k tomuto měli marxisté a realisté.
-Způsoby poznání:
a) EMPIRISMUS (empirie = zkušenost) = jako základní zdroj poznání ukazují zkušenost a to tu smyslovou, ale zdůrazňují i vnitřní zkušenost (= zážitky se odrážejí v našem nitru, máme vzpomínky). Empiristé: BARKELEY, JOHN LOCKE → „Nic není v rozumu,m co dříve nebylo ve smyslech“. Naše vědomí je velký bílý kus papíru = tabulka rasa = nepopsaná deska. Při narození je prázdná a díky zkušenostem desku plníme.
b) SENZUALISMUS = krajní případ empirismu. Jako jediný zdroj poznání uznává věnují zážitky. Senzus = smysl. Neuznává vnitřní zkušenost. Duševní život redukují na počitky.
c) RACIONALISMUS = rozhodujícím zdrojem poznání je rozum, nikoli smysly, které nás mohou klamat. Zakladatel RENÉ DESCARTES: „Myslím, tedy jsem“ (Cogito ergo sum). Dále: SPINOZA, LEIBNIZ i PLATÓN. Racionalisté zdůrazňují poznávací úlohu rozumu. Podle Descarta poznáváme ideje, které jsou nám vrozeny. Myšlení je důkazem pravého poznání.
-Existují však věc, které rozumem ani smysly pochopit poznat nemůžeme, zde se uplatňují tyto způsoby poznání:
1) IRACIONALISMUS = ne všechno můžeme vtěsnat do rozumových schémat. Je tu něco víc.
2) INTUICE = Přímé napojení na určitá fakta, náhlé zření podstaty. Postižení určitého problému, aniž by mu předcházel logický postup, rozumové přemýšlení. Skutečně existuje, ale je těžké vysvětlit, odkud se bere: 1) nadpřirozené osvětlení 2) vnuknutí či 3) důsledek nahromadění zkušenosti. Př. VITALISTÉ → základem je životní díla, kterou pochopíme jen intuicí, ne rozumem.
3) PROCÍTĚNÍ = mnohé věci pochopíme, když je procítíme (empatie), vcítíme se do nich př. sledujeme dojemný film, jdeme na pohřeb neznámého člověka
4) MYSTIKA = mystické zření, niterní prožitek absolutna. S Bohem se setkáváme v nitru, splynutí s Bohem = nadpřirozený způsob poznání. Ve středověku se hodně uplatňovala mystika křesťanská. PLOTINOS → „Zření dosáhneme, když potlačíme tělesnost“ (katarce = očištění, otevřeme vnitřní Hurta a uvidíme Boha), on sám tato zření měl a napsal svá díla. TOMÁŠ AKVINSKÝ → vztah mezi rozumem a vírou: „Nad rozumem je víra“, vypracoval 5 důkazů Boží existence.
-Problematika pravdy:
Jestliže poznáváme, chceme dojít k absolutní pravdě = „shoda rozumu a věci“ (ARISTOTELES)
„Pravdivé je to, co je logicky nerozporné“ – toto ovšem není jediná definice pravdy.
a) ABSOLUTNÍ PRAVDA = věčná pravda, která platí vždy nezávisle na podmínkách poznání. Je úplná a věčná, nemění se, nemůžeme k ní nikdy dospět.
b) můžeme dojít k RELATIVNÍ PRAVDĚ = je historicky podmíněna, proměnlivá. Platí relativně = ve vztahu k podmínkách (sofisté zdůrazňovali relativismus)
-lidé bez pravdy (bez schopnosti rozlišovat mezi pravdou a nepravdou) by museli jednat na základě instinktů → byly by zbaveni možnosti svobodného rozhodování, možnost pravdu „si zvolit“ a nepravdu (LEŽ) odmítnout
♦ FILOZOFICKÁ ANTROPOLOGIE = FILOZOFIE ČLOVĚKA
-antropos = člověk, zabývá se problémem člověka
-filosofické učení o člověku, chce podat ucelený filosofický výklad člověka, jeho podstaty a existence, jeho výtvorů a činností, jeho smysli a perspektiv
-má blízko i k jiným vědám → psychologie, etika, sociologie
-klade si otázky: Co je člověk? Jaká je podstat člověka? Máme tělo a duši? Jaký je vztah mezi tělem a duší? Přežije duše tělo? Čím jsme určování ve své existenci? Kdo jsme? Odkud jsme a kam kráčíme? Jaký je smysl života? Jak se vyrovnat se smrtelností?
-každá z věd zabývající se člověkem (biologie, psychologie,…) zkoumá člověka jen z jedné stránky, pouze filosofie zkoumá člověka jako celek – ptá se Co je člověk a jak se lidské bytí liší od bytí ostatních organismů
-pojetí člověka se měnilo s vývojem filosofie př.:
a) sv. Augustin → „ … člověk je nádoba hnisu, hnoje, střepin … jsme slepí, nazí, smrtelní,…“
b) Sofokles → „Je mnoho divů na světě, ale největším divem je právě člověk“
-každý člověk má 2 póly své existence:
a) animalita .- je to organismus, má tělo, je součástí přírody
b) subjektivita – jeho já,m má identitu, je originální, uvědomuje si sám sebe, své postavení, svou situaci
-člověk se jako OSOBNOST nerodí, ale stává se jí, jde o schopnost zapojit se do vztahu s dalšími lidmi
-člověk je činný tvor, přetváří sám sebe, ale i přírodu, člověk je bytost dějinná = tvoří dějiny, ale je i dějinami tvořen
-bytí člověka je jednotou minulosti (vzpomínky), přítomnosti a budoucnosti (představy) = existence má časoprostorový rozměr = člověk je motivován z minulosti a rozvrhuje se do budoucnosti, jsme tím co jsme zažili a tím, čím budeme ve svých představách a plánech
-člověk si uvědomuje konečnost, smrtelnost – „Člověk je bytím ke smrti“ (existencionalisté), „Jen dítě je nesmrtelné“ (neuvědomuje si konečnost)
-J.P. Sartre: „Žádná podstata není“ → tu si musíme vytvořit, existence předchází podstatu
- Ch. L. Montesquieu: „Zákony jsou v nejširším slova smyslu nutné vztahy, které vyplývají z povahy věcí“
Žádné komentáře:
Okomentovat