22.4 Aristoteles

ARISTOTELES

- Aristoteles pocházel z řecké provincie, narodil se ve Stageiře (Thrákie?), někdy označován jako Stageiřan. Pocházel z rodiny lékaře, byl tedy prakticky založen, otec byl významný lékař, působil v Pelle u královského dvora. Později ho vychovávali příbuzní, v 18 letech mu orákulum řeklo, aby se vydal do Athén, kde se stal žákem Platona v Akademii. Byl jedním z nejnadanějších žáků, měl přezdívku „čtenář“ → studoval, přemýšlel. Přestože si Platóna vážil, měl vlastní názory, ve kterých se s Platonem rozcházel. Po smrti Platona si myslel, že se stane hlavou Akademii, ale nebylo tomu tak, s Akademií se rozešel a založil vlastní školu LYKEION (odsud pochází slovo lyceum). PERIPATETICKÁ ŠKOLA = vyučoval za chůze. V Malé Asii se oženila získal majetek. Jeho škola byla vědecká komunita, týmová práce, bádání.
Působil také jako vychovatel Alexandra Velikého → Filip II. ho totiž pozval a chtěl, aby se stal vychovatelem, zpurného mladíka, podařilo se mu alespoň trochu vštípit systém a řád. Poté, co se Alexandr stal králem, se rozešli (Aristoteles nesouhlasil s tím, že se Alexandr považuje za boha). Alexandr na svá tažená bral také vědce, pozorovatele → ti sledovali politiku, přírodu, kulturu, zvyky, geografii → poznatky posílali do Athén, kde je Aristoteles zpracovával → díky tomu obsáhl veškeré vědění = POLYHISTOR (vševěd) = věnoval se téměř všem, oborům, vědy roztřídil, položil základy vědeckého jazyka a věd – matematika, filosofie, botanika, etika. V Athénách šířil nevhodné názory → proto z Athén uprchl, nečekal na rozsudek, nechtěl skončit jako Sokrates. Umírá roku 322 př.Kr. – během 24 měsíců umírají 3 největší osobnosti: Alexandr (největší vojevůdce), Aristotels (filosof), Demosthenes (řečník). Zemřel přirozenou smrtí → snad žaludeční potíže (i když se mluvilo o tom, že byl otráven) – měl zvyk, že si na žaludek dával hadičky s horkou vodou. Také moc neodpočíval, usínal s kovovou kuličkou, když spadla, probudil se a pracoval znovu.

Dílo:
Celkem vzniklo až 400 jeho spisů, zachovala se asi 1/5. Již v době helénistické byly jeho spisy uspořádány logicky podle následujícího klíč, který sestavil ANDRONICHUS RHÓDSKÝ
1) spisy o logice – ORGANON (nástroj ke správnému myšlení)
2) přírodní spisy (8) – FYZIKA
3) METAFYZIKA – texty bez názvu týkající se bytí
4) etické
5) politické
6) spisy o literatuře s rétorice

LOGIKA
-ve starověku pod názvem ORGANON
-zakladatel logiky v podobě jaká je dnes
-věda o formách a metodách myšlení, šlo mu o vědecké poznání
-jak máme myslet, postupovat ke správnému závěru
-člověka vidí na vrcholu přírody → člověk je živočich rozumný, myslící, snaží se uskutečnit možnosti, má své cíle → „Staň se tím, čím jsi“ → proto se věnuje logice
- Myslíme v pojmech, pojmy definujeme → musíme přesně zařadit do skupin, podskupin od nejobecnějšího ke konkrétním jednotlivinám př. člověk → je živočich (má vlastnosti), ale liší se tím, že je myslící, rozumný. Každá definice obsahuje obecnou část a část odlišující (ta blíže specifikuje)
-pojmy se liší stupněm obecnosti → některé jsou hodně obecné, méně obecné až konkrétné jednotliviny, podle něj existují jen smyslové konkrétní jednotliviny (tím se liší od Platona)
-při myšlení zařazujeme o konkrétní věci nakonec do obecných
-pojmy spojujeme do soudů = vztahy pravdivé, nepravdivé → jestli se (ne) shodují se skutečností, ale nemůžeme říct, že je to uvažování – nemá to logický závěr. Až do soudů vneseme pohyb, vyvodíme z nich závěr, dojdeme k úsudku → tehdy je myšlení uvažováním. Ze 2 soudů vzniká závěr.

-podstatnou část logiky je část o ÚSUDCÍCH = SYLOGISMECH, sylogismus je jádrem logiky. Sylogismus = nejmenší jednotka usuzování, ta se skládá z velké premise, malé premise a závěru. Dokonalý sylogismus (1. figura) – má jednoznačný závěr, nemusíme to více dokazovat. př. Všichni lidé jsou smrtelní. Sokrates je člověk → Sokrates je smrtelný. Střední termín v 1. premise – subjekt, v 1. premise – predikát. Existují 4 figury sylogismu
- Další součástí Logiky je učení o KATEGOARIÍCH – určil 10 základních kategorií, 1+9, tou první je PODSTATA, dalších 9 jsou případky. Kategorie – nemají nad sebou již další nadřazený pojem, nedají se dělit. Kategorie: KVANTITA, KVALITA, RELACE (vztah), MÍSTO, ČAS, POLOHA, VLASTNICTVÍ, ČINNOST, TRPNOST. „Kůň 2 metry dlouhý bílý větší než obvykle na náměstí včera stál měl postroje řehtal byl kován“. Pomocí těchto kategorií charakterizujeme věci, jevy.

METAFYZIKA
-jde o učení o podstatách, látce a formě, příčinách → vysvětlení je složitější
- Každá věc je vždycky jednotou látky a formy (morfé-tvar), podle Aristotela jsou obecné ideje součástí konkrétních věcí.

- HYLÉMORFISMUS – učení o látce a formě. Látka je protiklad formy př. dřevěné prkno a strom (dřevo). Hlína → cihla → dům.
- Forma = odpovídá Platonovým idejím, dělá věci tím, čí jsou. Je to to, co zůstává, je obecné, součást jednotlivých věcí, není to mimo ní. Forma předpokládá něco, co je formováno = to je látka (hýlé). Síla přivádějící látku je skutečnosti. Př. člověk: látka = tělo, forma = duše.
- Látka = možnost formy. Všechny věcí existují v možnosti. Střetáváním vzniká vývoj. Z možností přecházejí ve skutečnost. Čistá látka sama o sobě neexistuje, je už vždy formována. Látka je neurčitá, zatím nezformována. Látka klade odpor – proto není nic dokonalé, příčiny nedokonalosti jsou v látce.

Každá věc má 4 příčiny: látkovou, formální, hybnou, účelovou. Vše směřuje k účelu a cílu. Účel a cíl není dán zvenčí, ale každá věc ho nese v sobě, směřuje k němu. Vše směřuje o dokonalost, naplnění své možnosti př. smeteno → klíček→ rostlina → plod. Dochází ke změně, pohybu, dění. Je zde něco co se pohybuje a to, co je pohybováno. Pohyb umožňuje hybatel = čistá formulace látky – Bůh, narozdíl od ostatních věcí je dokonalý. V tom se pak inspirovalo křesťanství → Tomáš Akvinský → 1. hybatel je Bůh.

FYZIKA
-přírodovědné spisy
-celkem obsahuje 8 knih: O nebi, O vzniku a zániku, O živých bytostech, O částech živočichů, O pohybu živočichů,…
-pozoroval přírodu a chápal ji jako věčné spojování látky a formy – věčný pohyb
-v přírodě vidí řád, harmonii, vše má svůj účel – télos. Mluvíme o TELEOLOGICKÉM pojetí přírody – vše v přírodě směřuje k cíli, realizaci svých možností. Entelechií – nutí věci k dokonalosti.
-účelnost v přírodě můžeme vidět, vše je uspořádáno, nic co se děje pravidelně, nemůže vznikat náhodně
-stupňovité uspořádání přírody podle toho, co mohou dělat a dělají → jaké jsou jejich možnosti, a jak je uskutečňují:

NEŽIVÁ ŽIVÁ -organická, přijímá potravu, roste, rozmnožuje se
-př. kámen, hlína
-nemají zdroj pohybu, aby nastala změna
musí přijít impuls

ROSTLINY BYTOSTI-na rozdíl od rostlin mohou vnímat, cítit, prožívat, pohybovat se


ZVÍŘATA LIDÉ-lidé mohou kysele, používat rozum, mají „jiskru božského rozumu“


-člověk stojí na nevyšším stupni přírody, dovršuje v obě život celé přírody, je v něm všechno – roste, jí, rozmnožuje se, cítí, prožívá, pohybuje se a má k tomu ještě rozum → tento rozum musí mít odněkud → pochází od 1. příčiny = BOHA → sám je nehybný, ale umožňuje vznik a pohyb všech věcí, přírod, těles
-věnoval se také kosmu, vesmíru

-mezi přírodní spisy patří také spis NAUKA O DUŠI: Člověk se skládá z duše a těla. Duše = forma a hybný princip, tělo = látka. Duše dává tělu impuls. Všechno živé je oduševnělé. Aristoteles mluví o několika typech duší:
a) vegetativní → mají ji rostliny; příjem potravy, růst
b) senzitivní → zvířata; vnímají, prožívají, cítí
c) rozumovou → tuto duši mají pouze lidé. Duše V+S zanikají s tělem, rozumová je nesmrtelná. Nevysvětluje ale, co se pak s duší děje.


SPISY ETICKÉ
-10 knih pod názvem Etika Nikomachova → to byl syn Aristotela, který měl knihy vydat a také to měly být jakési rady pro něj, jak se chovat, aby se člověk stal člověkem, jak má žít.
- člověk usiluje o štěstí, blaho = EUDAIMONIA
- člověk je šťastný, využívá-li všechny své možnosti a schopnosti. Měl by usilovat o svou vlastní dokonalost, má rozvíjet své schopnosti.
- odmítá všechny formy jednostrannosti → zlatá střední cesta ke vztahu k jiným př. Ani zbabělý, ani bezhlavě odvážný, ale statečný. Má být štědrý, ne chamtivý ani ne rozhazovačný, Pouze střídmost a vyváženost vede k harmonickému a šťastnému životu.
- člověk je ve své podstatě dobrý (u Sokrata i Platóna), mé své původní dobro rozvíjet
-je považován za praotce humanismu
- „Staň se, čím jsi“ → Měl by rozvíjet schopnosti rozumu, stát se rozumovou bytostí a použit ho k poznání a pochopení → to je konečný cíl, smysl života pomocí něho bude korigovat své pudy.

POLITICKÉ SPISY
-člověk je společenský tvor = Zóon politikon → bez lidí nejsme skutečnými lidmi. Rodina (oikos) odpovídá nižším potřebám, nejvyšší formu lidského života zabezpečí stát, obec – polis. Toto mravní společenství občanů v dobrém státě založeném na zákoně a ctnosti je nejvyšší a vlastní forma mravnosti.
- Politika je užití etika. Zdůrazňuje úlohu středního stavu. Mísit demokratické a aristokratické prvky tak, aby střední stav tvořil těžiště státu. Tak bude stabilita, ochrana proti extrémům.
- Mimo polis není schopnost existence, proto bylo vyhnanství nehorším trestem
- Porovnával ústavy starověkých států, neodmítá otroctví – je to dané přírodou.
- Aristoteles oceňuje rodinu, Platon ne.

SPISY O LITERATUŘE A RÉTORICE
Dílo: „Rétorika“ a „Poetika“

Poetika
* je autorem teorie tří jednot (jednota času, místa a děje), děj má trvat 24 hodin, odehrávat se jen na jednom místě, jedna dějová linie, jeho výstavba děje (jak by se měl děj odehrávat):
a) expozice- seznámení s jednotlivými postavami, prostředím a okolnostmi
b) kolize- srážka, střet, je rozvíjena dramatická zápletka
c) krize- vyvrcholení dramatického konfliktu
d) peripetie- náhlý obrat, neočekávána změna ve vývoji děje
e) katastrofa- obrat děje směřující k tragickému vyřešení děje
* druhý díl Aristotelovy Poetiky (o jehož existenci se stále vedou spory) hraje důležitou roli v (později zfilmovaném) románu Umberta Eca Jméno růže.

Rétorika
* Podle Aristotela se má rétorika zabývat vyhledáváním toho, co je na věci přesvědčivé, nikoli přemlouváním. Jde tedy o hledání důkazů a posléze pak uplatňování výsledků tohoto vyhledávání. Aristoteles dále chápe rétoriku jako metodologii, způsob, jak různými cestami osvětlit, či přesvědčivě sdělit nabyté pravdivé poznání. Právě vymezením nástrojové povahy rétoriky učinil Aristoteles důležitý krok k jejímu vyčlenění z rámce filozofie a položil tak základy k vědeckému popisu jednotlivých jazykových prostředků a jejich funkcí. Do řečnictví zavádí pojem uměřenosti, přičemž rozlišuje uměřenost vnitřní a vnější. Vnitřní uměřenost zahrnuje soulad mezi jednotlivými částmi projevu, soulad mezi prostředky jazykovými a stylem projevu a také soulad mezi označovaným a označujícím, zatímco uměřenost vnější označovala soulad mezi stylem řeči a konkrétní řečovou situací. Dalším důležitým pojmem v Aristotelově pojetí řečnictví je topos. Topos shrnují určité logické postupy, jejichž posláním je vyhledávat pro řečnický projev materiál a spolehlivě fungující důkazy. Důkazy byly dvojího druhu – přirozené a umělé. Ty přirozené má řečník k dispozici před začátkem svého vystoupení, ty umělé vyplývají buď z morálních vlastností řečníka, z důraznosti jeho apelu na posluchače, nebo z logiky řečníkova projevu. Podle Aristotela bylo hlavním posláním rétorické komunikace sloužit politickým cílům společenského zřízení.