EPIKUREISMUS
- Název podle EPIKURA ZE SAMU (341 – 270 př. Kr. )
- Žil v době Alexandrova tažení a válek mezi diadochy, hledá cestu k zapomnění. Východisko z neutěšené situace vidí v přátelství, v životě s nimi a ve společném hledání štěstí. Člověk se má vyhnout veřejným záležitostem, nestarat se o běh světa („osvobodit se z pout veřejných záležitostí, obchodu a politiky“) neboť to jen podněcuje zmatek v duši. Proto zakoupil nedaleko Akademie zahradu, kde se setkával se svými přáteli (Žij v skrytu“).→ ženy, muži, otroci → to lidem vadilo a tvrdili, že dělají pochybné věci.
- Epikuros totiž doporučoval usilovat o slast, abychom mohli prožít šťastný život. Lidé si to však vyložili tak, že je požitkář a kritizovali jej Nechápal ji jako tělesnou rozkoš, požitkářství, ale jako nepřítomnost bolesti a neklidu duše. K dosažení duševní vyrovnanosti (osvobození se od nelibosti = ataraxia) je zapotřebí rozumového poznání. Z rozumu pochází nejvyšší slast. Tím, že vystoupíme z oblasti vášní, rozumem totiž vášně korigujeme.
„Chléb a voda nám poskytují největší požitek, máme-li hlad.“ „Nikoli styk s krásnými chlapci a s ženskými, nýbrž střízlivá rozvaha…“
- Svou filozofií se snažil čelit strachu. Učil, že není třeba se bát bohů, smrti ani utrpení.
a) Bohové sice existují, ale nezasahují do pozemského života. Přebývají v prostorách mezi světy, nemohou trestat ani odměňovat.Odmítal domněnky, že bohové stvořili svět.
b) Smrt je ničím, protože jen to, co pociťujeme, je pro nás realitou. Smrt ale nemůžeme pociťovat, neboť „když jsme tu my, není tu smrt, a když je tady smrt, nejsme tu my.“ Reálně se tedy s ní nemůžeme setkat. Proto pomíjivý život je pro nás půvabným.
c) Strach z utrpení překonáme, když si uvědomíme, že je-li silné, netrvá dlouho, a trvá-li dlouho, není silné. A kdyby bylo až moc silné, tak stejně umřeme. A navíc je to právě obava z utrpení, která nás sužuje víc, než utrpení samo. – hrozné jsou nikoli věci, nýbrž naše názory o nich.
d) Odmítal i nesmrtelnost, byl také stoupenec atomismu → atomy se shlukují a rozpojují. Jakmile zemřeme, smrt je rozpojením atomů, další osud není, nenásleduje žádný soud a trest bohů. Individuum prostě zaniká. Nic nemůže zabránit člověku v tom, aby užíval svého pobytu zde ke všem zdejším radostem.
Podle Démokrata podléhá pohyb řádu (ananké), Epikuros však připouští náhodu, odchylky v pohybu. Zde můžeme vidět odraz doby, tato doba nemá řád, harmonii, proto se atomy hýbou zcela nahodile.
- Naší snahou je slast (hedone), proto u něj mluvíme o hedonistické morálce = carpe diem, užívej si dne, nestarej se o zítřek, byli to pokojení, veselí lidé užívající si života
- Ve skutečnosti to tak, ale doslova nemyslel
- Po vzoru pak vznikaly zahrady v různých řeckých městech→ epikurejci = ti ze zahrady
SKEPTICISMUS
- Za zakladatele je považován PYRRHÓN Z ELLIDY (365 –275)
- Skepse = pochybování o možnostech poznání
- Neklidná doba helénistická, v níž chyběly jistoty a řád, spolu s existencí řady filosofických směrů, vedla k pochybnostem o platnosti filozofického poznání vůbec. Zavládl smutek z nepoznání, skepse. Vše se jevilo jako relativní.
- Skepse byla pro něj únikem z nešťastné doby,cestou k ataraxii (duševnímu klidu, vyrovnanosti, znecitlivění).
- Pyrrhón říká, že je nutné zkoumat, pochybovat, dokonale se rozhlížet –SKEPTOMAI. Jeho filozofie je hledání, pochybování, zkoumání, prověřování.
- Skepsis = pochybování o možnostech poznání. Což zapadá do období rozčarování. Rozpad řádu, hodnot vedl k pochybnostech op těchto hodnotách, poznání.
- Již v klasické době mnozí pochybovali o platnosti dosaženého poznání. Proto hledali, zkoumali prověřovali. Nedůvěřovali hlavně smyslům. Eleaté pochybovali o možnostech smyslového poznání, podle nich je to, co vnímá smysly klam, dokazovali to svými aporiemi, též Platón je považoval za nedokonalé. Sofisté zdůrazňovali relativnost poznání.
- Existuje 100 % poznání? Učil, že všechno naše poznání je klamné. Věci k nám nemají žádný vztah,a proto o nich nemůžeme soudit ani nepravdivě, ani pravdivě. Nic není krásné ani ošklivé,vše je jen lidský výmysl a ustanovení, zvyk, konvence, dohody.
- Podstatu neznáme, ani poznat nemůžeme. Ke každému tvrzení najdeme tvrzení opačné. Nelze poznat, jaké věci jsou, můžeme vypovídat jen o tom, jak se nám jeví (jen o našich subjektivních pocitech). Proto je třeba zdržet se ukvapených úsudků (provést tzv.EPOCHÉ Tím dosáhneme vyrovnaného duševního stavu(ataraxie), v němž nám bude dopřáno zůstat nezávislými na trýzních, nejistotách a pochybnostech.
- Svět je nepochopitelný.
- Skeptická škola když nenašla východisko ze skepse, stanovila, že o to ani nemá jít. Pochybnosti byly přesně zformulovány a stanoveno jejich desatero. Timón a Ainesidemos utřídil překážky pravdivého poznání, tzv. tropy (hlediska, která dokazují nepoznatelnost pravdy):
** Neznáme jak chápou a vnímají jiné organismy, ostatní živočichové.
** Rozdílnost lidí → jsme individuální, máme jiné představy.
** Odlišnost smyslových orgánů → každý vypovídá o něčem jiném př. myrta = chutná hořce, noví sladce.
- Věci mění stavy a jinak se jeví i my se měníme – nálady, situace,
- Klamou nás vzdálenosti.
- Věci trvalé, cizí a vzácné hodnotíme jinak → Slunce nám nepřipadá divné, naopak kometa je pro nás vzácná.
- Různě žijeme, máme názory, jsme ovlivněni předsudky, zvyky.
- Relativita všech jevů.
STOICISMUS
- Pravděpodobně nejvýznamnější filosofie doby helénistické
- Velmi zapůsobil v helénistickém světě i v Římě. I takoví významní filozofové jako Seneca a Marcus Aurelius byli stoiky.
- Stoik vše přijímá se stoickým klidem, je to člověk vyrovnaný pevný,rozumný
- Stoa poikilé = malované sloupořadí, ve stoe se žáci Zenóna scházeli
- Zakladatelem je ZENON Z KITIA (336-264 př. Kr.) → asi Féničan, bohatý obchodník, jako mladý se plavil do Athén na své lodi, tak však ztroskotala a on přišel o všechno své bohatství, najednou neměl nic → a z toho čerpá jeho filosofie. „dobře jsem doplul, že moje loď ztroskotala“. V Athénách ho zaujala filosofie, četl Sokrata, získal stoupence a také smysl života.
- Stoici byli fatalisté. Tvrdil, že co se má stát,stane se. Člověku nepomohou žádné snahy zvrátit osud. Moudrý člověk se nechá osudem vést, nemoudrý je jím vlečen. Ducunt volentem fata, nolentem trahunt. =Svolného osud vede, vzpírajícího se vleče. Řád světa je jednou pro vždy dán, určen. Musíme se s tím smířit.
- Vše, co se děje, je nutné, a nutné je současně účelné. Příroda nečiní nic zbytečně, i špatné věci mají svůj účel, cíl. Ctnost a moudrost člověka záleží v tom, že běží, jak se patří a nevzpírá se zákonům přírody a světa
- Svobody tedy můžeme dosáhnout tak, že se řádu podřídíme → Srovnávali člověka se psem, zapřaženým do vozíku, který si připadá svobodný,dokud běží tak, jak má,ale je nucen jít proti své vůli, nebo je vlečen, když se nechce přizpůsobit pohybu svého vozu.
- Těžiště jejich filosofie a největší přínos spočívá v etice, i když se věnovali i jiným oborům Zdůrazňuje povinnost žít ve shodě s přirozeností, tj. v harmonii s rozumem ve světě, s přírodou, ale i ve shodě se sebou samým. Život shodný s přírodou a rozumem (logos, pneuma) je jedinou cestou ke svobodě.
- Fatalismus Nežádej, aby se věci dály, jak chceš, nýbrž chtěj, jak se dějí a bude ti v životě dobře.
Člověk se osvobodí od vnějškových věcí,jež na něj doléhají, když se jim úplně podrobí, zachovávaje k nim naprostou lhostejnost a udržuje dokonale vnitřní klid. Podvolíme-li se řádu, dosáhneme svobody, budu sice lhostejný k tomu, co mi osud nadělil, ale vnitřně však svobodný. Svobodný může být i otrok, bohatý i chudák bez groše.
- Vášně, city – páthé → představují zlo, protože díky ním i věci, které nejsou důležité, my za důležité pak považujeme, a to nás pak vykolejí, vyvádí nás z klidu, duševní rovnováhy. Apathéia = zbavíme-li se vášní, dosáhneme klidu.
- Vnější věci vyvolávají prudká hnutí mysli, vášně ,afekty(pathé). Zlo znamená podléhat těmto afektům, které pak nedovolují správně rozpoznat, co je dobro,takže mylně považujeme za dobré to, co je ve skutečnosti zcela lhostejné a lpíme na tom. Mezi lhostejné(adiafora) řadí stoikové bohatství a chudobu, zdraví a nemoc, úspěch a neúspěch v životě, svobodu a otroctví, život a smrt – to vše jsou pro stoika hlouposti, na nichž nezáleží hodnota života
- Štěstí dosáhneme, když se oprostíme od vášní (apatheia=zbavenost vášní,duše je osvobozena od vášní, afekty jsou zcela překonány) a tužeb, ve stavu naprosté duševní vyrovnanosti a klidu (ataraxia).Oprostíme-li se od vášní, zbavíme se strachu ze ztráty věcí či milých bytostí a pokojně je vrátíme osudu, s díky, že jsme se až doposud mohli s nimi těšit
- Svobody dosáhneme, když se vyvarujeme zármutku, strachu a žádostivosti.Většina lidí je ve své pošetilosti otroky, protože hledají blaženost tam,kde není, tj. ve vnějškovostech.
- To, co jsme měli máme ocenit, že nám je osud půjčil a v klidu se s nimi rozloučit.
- Na světě má smysl žít životem dobrým, spravedlivým, ničeho se nebát, nebát se ani smrti. Jestliže se člověk dostane do bezvýchodné situace, východiskem může být dobrovolný odchod ze světa.(převáží-li v životě utrpení, je to signál k ústupu, máme právo ze života odejít- tak jak odcházíme z místnosti, když se v ní vzduch stává nedýchatelným.) Stoická sebevražda je projevem svrchované nezávislosti na vnějších věcech života, nikoli útěk před jejich tíhou. Mnoho stoiků spáchalo sebevraždu.
- Epikuros usiloval o slast a štěstí bez povinnosti, naopak stoici měli povinnost bez štěstí, jsou povinni se podřídit.
Žádné komentáře:
Okomentovat