RACIONALISMUS
- Zakladatele, je René Descartes, dalšími představiteli Spinoza, Leibniz
RENÉ DESCARTES (1596 – 1650)
- Je otec racionalismu, tvoří jakýsi most mezi středověkým myšlením a novověkým racionalistickým pojetím přírody. Dá se říci, že čím byl Galilei pro moderní přírodovědu, tím byl Descartes pro filozofii.
-Od mládí byl neduživý, studoval na jezuitské koleji, kde mohl v klidu přemýšlet v teplé posteli
- Dostalo se mu vynikající vzdělání, kolej La Fleš, věnoval se teologii, filosofii, učil se šermovat, jezdit na koni.
- Studium ho však neuspokojovalo, vypravil se proto do světa, v Paříži se setkal s radovánkami, které toto velké město nabízelo, později se stal vojákem, účastnil se 30leté války (snad i bitvy na Bílé hoře), zajímal ho vojenský život, po návratu se pustil do bádání.
- V katolické Francii to však neměl lehké, psal proto do Holandska, byl skvělý matematik a přírodovědec, poté, co se dozvěděl o osudu Galileho, svou práci spálil, bál se totiž církve.
- Odchází tedy do Holandska, ale ani zde se teologům příliš nelíbil, pobuřoval.
- Využil tedy nabídky švédské princezny Kristiny (19), která se zajímala o vědění
- Ve Švédsku byla zima, Kristina stávala v 5 ráno, Descartemu prý zamrzal i mozek, zemřel na zápal plic, když vykládal princezně filosofii.
- Je zakladatelem racionalismu - zdůrazňuje rozum, který je nezávislý na smyslech
- Všechny poznatky (ideje) jsou rozumu vrozeny, my poznáváme ideje (vliv Platóna) nikoli věci
Význam a přínos: Vzbudil důvěru v sílu rozumu pochopit svět a ve schopnost každého jednotlivce užít svůj rozum při utváření soudů.
- V jeho době jsou kritizovány poznatky Aristotela, často jsou i vyvraceny, církev útočí na nové postupy ve vědě, věda má skeptický vztah k náboženství, náboženství má podezíravost k vědě - Po dlouhá staletí byly filozofie a věda služkou teologie. On však chce ukázat, že teologie a filosofie nemusejí být v rozporu, chce jim pomoci.
Představuje - Jako Bacon shledává stav tehdejší vědy neuspokojivým.Také on (jako Bacon) hledá správnou cestu, správné východisko poznání. Snaží se postavit filozofii na vlastní základnu, najít pro ni takové pravdy, které by byly stejně nevyvratitelné jako pravdy matematické. Předpokládá, že stačí správně soudit, abychom správně jednali.
- Klade si otázku, jakou metodu má použít filozof, když řeší filozofický problém. Ve své nejznámější knize
Rozprava o metodě stanoví 4 principy :
1) Pravdivé jsou teze, které se rozumu jeví jasně a zřetelně
2) Složitý problém dělit na dílčí
3) Postupovat od známého k neznámému
4) Nic neopomíjet v logickém sledu zkoumání
- Tedy i ve filozofii chce používat matematickou metodu (dokazovat fil. pravdy způsobem, jakým dokazujeme matematické poučky, a to pomocí rozumu)
- Cílem D. bylo spolehlivé poznání přírody. (tuto metodu používal v mat., fyz., astronomii, v pojednání o vášních duše, o hudbě)
- Zatímco Bacon doporučoval otevřít okna do přírody empirii a indukci, Descartes doporučoval postavit vše před soudnou stolici rozumu. Je zakladatelem racionalistického směru ve filozofii.
- Orientoval se na logickou přesnost, průkaznost, intelektuální intuici a racionální dedukci.
- Jeho východiskem je zásada všeobecného pochybování DE OMNIBUS DUBITANDUM =
o všem je nutno pochybovat. (metodická skepse) Postupně zavrhuje vše, co se dá jakkoli zpochybnit a hledá nějakou neotřesitelnou jistotu. Našel ji v jistotě, že pochybuje – MYSLÍM, TEDY JSEM (COGITO, ERGO SUM). V jistotě myslícího já (subjektu).
- Tedy nenachází místo jistoty v Bohu, jak to činila středověká filozofie, ale přenáší ho do člověka.
- Výchozí bod = individuální rozum, samostatné myslící individuum (ne nějaká autorita nebo tradice).
- Tedy D. chce vybudovat metafyziku na nepochybných základech. Podle vzoru matematiky chce vědění dedukovat (vyvozovat) z nutného a obecně platného základu. Aby našel tento poslední základ, princip své filozofie, postupuje systematicky tak, že všechno zpochybňuje, až konečně nachází nespornou jistotu v sebejistotě myšlení, v „cogito“. Já může být klamáno, skutečností však zůstává, že myslí.
Důkaz Boha
- Pochybovat je méně než znát. Znát a vědět je dokonalejší než jen pochybovat. Když pochybujeme, jsem nedokonalý a nejsme Bůh. Dokonalost je více než nedokonalost. Kde tedy bereme ideu dokonalosti? Proto tedy existuje dokonalejší bytost než je člověk, která mi ideu dokonalosti vnukla – a tou je Bůh. Je-li Bůh dokonalý, nemůže klamat.
BENEDIKT DE SPINOZA
- Někdy také Baruch de Spinoza
- Byl židovského původu, narodil se roku 1632 v židovské komunitě v Amsterdamu (Židé zde totiž odešli ze Španělska, které byli nuceni opustit, protože k moci se dostali netolerantní katolíci), předchůdci Spinozy tedy odcházejí do tolerantnějšího Holandska.
- V dětství rodina odhalila jeho nadání, nastoupil na dráhu rabína, vedla znalosti Bible, talmudu a židovské filosofie se seznámil s filosofií křesťanskou a arabskou, byl ovlivněn také Descartem a Brunem
- Svými názory pobouřil vzdělaní i prosté lidi, byl proklet a vyhnán z židovské obce, zbytek života prožil v ústraní jako brusič skel – optických čoček (jako rabín se totiž musel vyučit i dalšímu povolání, protože Židé si nikdy nemohli být jisti svým osudem, často se na ně pořádaly pogromy)
- Trpěl TBC, jeho povolání nemoc ještě zhoršovalo, zemřel ve 44 letech, nabídli musice působení jma univerzitě, ale od to odmítl právě kvůli svým názorům
Jeho filosofie
- Tvrdili o něm, že nevěří v Boha že je to ateista, on však dospívá k pantheismu (ovlivněn G. Brunem) – ztotožnil Boha s přírodou, Bůh je v přírodě a příroda v Bohu, Bůh vším proniká a je v nás -) není rozdíl mezi Bohem a stvořením
„Svět není nic jiného než způsob jakým Bůh sám existuje“ a „Člověk není nic jiného než způsob jak Bůh myslí“
- Podle něj existuje jen jediná substance Bůh neboli příroda je tedy monista
- Substance je to, co existuje samo ze sebe, nebylo ničím stvořeno, je nekonečné, věčné, není nic mimo substanci, substance vše v sobě sjednocuje, není jich víc a je tedy neomezená
- Substance zahrnuje Boha, přírodu a myslící bytosti
My z vlastností Boha rozlišujeme
a) myšlení př. báseň o květině
b) rozprostraněnost př. květina
- Jednoduché jevy jsou jen různé způsoby = mody myšlenkové nebo rozprostraněné substance = je to způsob jímž se Bůh neboli příroda vyjadřuje
- „Já jsem Bůh, který myslí mé myšlenky“ a „Já jsem příroda, která se skrze mě pohybuje“
- Já nerozhoduji tak jak chci, ale tak jak mi to dovolí přírodní zákony (neboli Bůh), nemám tedy svobodnou vůli, Bůh je vnitřní příčina – určuje co se s námi děje, Spinoza je tedy determinista
- Člověk je svobodný jen do určité míry – jenom když mám možnost svobodně rozvíjet své vrozené možnosti – jsme určováni vnitřními předpoklady a vnějšími podmínkami př. 2 jabloně (1. zasazena ve stínu, 2. na úrodné půdě)
- Dokonalou příčinou je Bůh – ten může jednat svobodně
- Člověk nemá svobodnou duši, je uvězněna v těle
- Naším cílem je obsáhnou ve, co je jedno, pak dosáhneme rovnováhy
- Jeho názory na běh přírody jsou podobný jako u stoiků
Dílo:
Etika vyložená geometrickým způsobem
- velice složité dílo, těžko se čte
- chce zde ukázat, že život člověka je určen přírodními zákony
- začíná karteziánstvím, ale narozdíl od Descarta neuznává hranici mezi myšlením a rozprostraněností
WILHELM LEIBNIZ (1646 -1716)
- Vzdělaný, poslední polyhistor, zajímal se o mnohé vědy a obory př. matematika, fyzika, historie, práva, pracoval jako diplomat, technik (mlýny, studně), organizátor (administrativa), zasloužil se o osvětlení ve Vídni, vybudoval projekt pojišťoven, zakládal akademie
- Ohromná korespondence s učenci – zachovalo se 1500 dopisů, nakonec zemřel osamocen v ústraní
- Zapůsobil na něj vynález mikroskopu – svět chápal jako celek monád
- Za skutečností existuje svět monád = není hmotná, je to spíše silové pole, jsou živé a každá je úplně jiná
- Učení o monádách, které představují princip skutečnosti. Za viditelnou skutečností se otevírá vlastní pravá skutečnost, svět monád. Jsou to nejmenší nedělitelné jednotky, silové body , všechny monády jsou živé „celá příroda je plná života „…“v univerzu neexistuje nic pustého, nic neúrodného, nic mrtvého“ Nekonečné bohatství vyrůstá z nekonečného počtu živých monád, z nichž žádná není jiné podobná. Svět je tedy harmonickým celkem monád.Vlastně to skutečné ve zdánlivě skutečném světě je monáda jako silový bod, který je charakterizován představováním a usilováním. (Př. židle, stůl, postel nejsou vůbec materiální věci, jak se nám jeví. To skutečné jsou monády). Jsou to duše, dosahují různého stupně představ
- „Monády nemají okna, kterými by něco vstupovalo nebo vystupovalo.“ – Vše, co se s monádami děje, vyvíjí se v nich samých. Nemohou se ovlivňovat navzájem. JAK DOCHÁZÍ v monádách vybavených zřetelnými představami k VNÍMÁNÍ VNĚJŠÍHO SVĚTA? – každá m. obsahuje ve svém nitru již předem představu o všech ostatních monádách. Je v ní přítomen celý svět, je“ živoucím , neustálým obrazem univerza“,“mikrokosmem“, je „malým božstvím“. K tomu patří nejen to, čím momentálně je, ale i to, čím kdy byla a čím kdy bude. Monáda je „naplněná minulostí a těhotná budoucností“. Konkrétně to znamená, že např. centrální monáda nějakého Evropana nese v sobě zmatenou představu kusu dřeva vyplaveného před tisíci lety u čínského pobřeží.
Hierarchie uspořádání monád:
1) anorganický svět - mají zmatené představy, „holé monády“
2) svět živých organismů - jejichž monády mají vedle zmatených představ i některé zřetelné představy.
3) člověk - jeho poznání se uskutečňuje tak, že jeho centrální monáda jde od zmatených představ k představám zřetelným.
4) Bůh - pramonáda, má výlučně zřetelné a jasné představy, vidí skutečnost tak, jaká ve skutečnosti je: jako velkou říši monád.
- Monády se navzájem neovlivňují, ale tvoří harmonický celek, v monádě je obsažen celý svět
- JAK JE MOŽNÉ, ŽE VE SVĚTĚ MONÁD NEVLÁDNE NAPROSTÝ CHAOS? Leibniz vyslovuje ideu o předzjednané harmonii = od Boha předem stanovená harmonie
Všechny monády spolu tvoří harmonický celek (jako hodiny, které ukazují stejně), protože Bůh je stvořil tak, že každá z nich , ač sleduje své vlastní zákony, zůstává v souladu s druhou.
- Z toho vychází jeden z Leibnizových důkazů existence Boha. Tento systém potřebuje nadřízeného ducha , který vše, co se děje ve světě monád, navzájem slaďuje, a právě to je Bůh. Bůh je také původcem všech monád, ty vznikají z něho „trvalým jiskřením“.
- PROČ tedy, když vše vychází z Boha, EXISTUJE TOLIK UTRPENÍ, ZLA A ŠPATNOSTI? Protože stvořené bytosti jsou nedokonalé (kdyby byly, nebyly by stvořené, rovnaly by se Bohu), nemohou ani jejich pocity být dokonalé, musí být mezi nimi pocity nelibosti, utrpení. V celku konečného světa právě pro tuto konečnost nemůže být všechno stejně dokonalé. Je tedy nutné, aby Bůh mísil mezi dobré i zlé a špatné. Součet zla na světě je však menší než součet dobra. Bůh dopouští zlo jen pro dobré následky, které z něho plynou. Přesto L. věří, že Bůh stvořil ten nejlepší ze všech možných světů. Kdyby existoval lepší a Bůh o něm nevěděl, odporovalo by to jeho vševědoucnosti – musel by ho neznát, nebo by ho nedokázal stvořit, což odporuje jeho všemohoucnosti, nebo nechtít - což odporuje jeho neskonalé dobrotě.
Žádné komentáře:
Okomentovat