PŘECHOD OD ANTIKY KE STŘEDOVĚKU
- Rozhraním mezi antikou a středověkem je1. století n.l. Na jedné straně jsou zde stále staré antické školy, fungují v plném lesku → působí Platónova Akademie, Aristotelova škola, epikureismus, stoicismus, skepticismus, ale zároveň se projevují nové prvky.
- Období, kdy se prohloubila krize Říma → postupně se vyklidňuje venkov, postavení otroků je neúnosné, jsou využívány a vysávány provincie, upadají řemesla, císaři zneužívají moci → to vedlo k všeobecnému bezpráví, zoufalství a morálnímu úpadek.
- Toto vše vede k odklonu od antického racionalismu (rozumový pohled) k vzestupu iracionálních nálad, které se projevují vzestupem a k příklonu k náboženství. Do impéria se dostávají nejrůznější kulty → křesťanství, kultu Isis a Osirida (z Egypta), maneismus (z Persie), Velké Matky (z Asie), kult Baala (ze Sýrie), judaismus.
- Život na sklonku antiky je protknut religionistikou, je prostoupen vírou. Filosofie se sbližuje s náboženstvím. Filosofie se z nástroje poznání světa se stala nástrojem sjednocení se s Bohem.
- Kdysi filosofie odpovídala na otázky: Co je svět: Co je bytí, a jiné otázky metafyzické, člověk hledal místo ve světě. Nyní už není otázka jak žít, ale jak se od života osvobodit, jak se sjednotit s božstvím.
- Pod pojmem poznání se začíná rozumět nadrozumové patření nad pravdu. Přirozené poznání (smysly, rozum) či nadpřirozené poznání (mystické zření nadrozumové)
- Předmětem poznání je jedině Bůh, jedině on stojí za poznáním, nic jiného nemá smysl.
- Poznání se stalo závislým na zjevení. Zjevení se nám dostává e stavech mystických, extatických, ve stadiu katarze (očištění se). Je kladen důraz na víru, modlitbu, čistotu duše a srdce. To jsou prostředky jak se sblížit s Bohem.
- Člověk se má osvobodit od života na tomto světě, ten pravý život totiž nastane až po smrti, lidé byli pronásledování, trpěli.
- zatímco pro helénismus je typický eklekticismus, proto toto období je charakteristický SYNKRETISMUS
= slučování, sjednocování původně nesourodých prvků z různých filosofických soustav.
FILÓN ALEXANDRIJSKÝ 25-50 po Kr.
- Židovský myslitel, žil v Alexandrii = což bylo významné duchovní středisko, velká knihovna se spisy (mj. i řeckými), prolínaly se zde prvky mnohých kultur.
- V té době byla v Alexandrii velká židovská komunita, Fijón tak mohl čerpat z židovského bohatství, seznámil se také s řeckými spisy Platóna a Aristotela → řeckou filosofii tak spojil s judaismem.
- Základem jeho filosofie byly KNIHY MOJŽÍŠOVY(5), které komentuje z pozice znalosti Platóna a Aristotela a také stoicismu.
- Jeho filosofie je hledání Boha, nemůžeme ho poznat, ani smysly, ani rozumem. Víme, že Bůh je, ale nevíme co je, je neviditelný, nevyslovitelný, nepopsatelný. Poznat můžeme božský odraz LOGOS = princip. Logos chápe jako zákon, co vládne světu. Logos je spojník mezi Bohem a světem.
► BŮH → je absolutní, trvanlivý, samo samým. Absolutno, nezávislý na nás, věčný, jistota. Zde můžeme vidět vliv Platóna.
► LOGOS → souhrn idejí, ale má osobní povahu, je synem Božím, andělem, jakýmsi druhým Bohem. Je stvořen Bohem, ale on sám teprve stvořil svět.
► SVĚT
► ČLOVĚK → Je nedokonalý, je mezi hmotou a duchem. Je pošpiněn pobytem v tělesném žaláři (vliv Platóna), vymanit se z pout hmoty a očistit se návratem k Bohu můžeme jedině cestou extáze, kde lidské vědomí zaniká a sjednocuje se s logem. Otvíráme svůj vnitřní zrak, srdce = zření Boha.
- Filosofické extáze jsou zdrojem pravého poznání, je to dar nekonečna konečnému lidskému tvoru.
- HAPLOSIS = spojení duše s Bohem
NOVOPLATONISMUS
- Poslední starověká škola. Učení o duši (= je to dobro) Pohrdá vším ostatním, i tělem.
- Vychází z Platóna, je ovlivněn helénismem a římskou dobou.
- Duše všemu dává impuls, vše oživuje. Oživuje vše prostřednictvím mozku, můžeme se k ní přiblížit potlačíme-li vše tělesné. Duše je prostředníkem mezi božským principem, člověkem a přírodou.
- Inspirace pro pozdější křesťanské mystiky
AMONIOS SAKKA
- Zakladatel
PLOTÝNOS 205-270 po Kr.
- Student Amonia, nejvýznamnější představitel novoplatonismu, styděl se za své tělo. Údajně ho někdo začaroval (Ledviny). On sám měl blízko k magii.
- Jeho filosofie se dá vyjádřit v metafoře.
- Tvrdil, že Bůh je ve všem, není propast mezi stvořitelem a stvořeným.
- Spis „Enneada“
-Podle Plotýna je základem všeho JEDNO, PRINCIP. Z něho neustále vyzařuje (emanuje) světlo a z něho vznikají jednotlivé vrstvy bytí = HYPOSTÁZE (ty lze přirovnat k idejím), úplně nejníže je HMOTA. Ta představuje zlý princip. Jedno je DOKONALOST. Hmota je ZLO, TMA (=nepřítomnost světla). Mezi nimi je duševní svět. Na jedné straně je DUCH vázán na HMOTU a na druhé straně je vázán na JEDNO. Duše je osvětlena, ale tížená hmotou. Duše má možnost volby – buď se dá k duchu nebo k hmotě (pak ztrácí smysl). Po duchu následuje světová duše. Jednotlivé vrstvy se chtějí dostat k jednu. Byl přesvědčen, že božský princip je na NEBI a zároveň uvnitř člověka. A člověk si to uvědomí pouze v EXTÁZI. Union mystika = sjednocení s božstvím.
- Smyslovost těla můžeme potanči cvičením = askesis
- Pro Plotýna byla křesťanská filosofie primitivismem. Křesťané pro něj byli kanibalové co jedli maso a pili krev.
- On sám byl pro starověký svět radikální, řekl, že svět je zbaven Boha.
SV. AUGUSTIN (354-430) AURELIUS AUGUSTINUS, AUGUSTIN Z HIPPO
- Tento církevní otec měl největší vliv na vývoj filozofie až do 13. století
- Je prvním velkým systematikem křesťanského učení. Býval nazýván posledním mužem antiky a prvním mužem středověku.
Život: Jeho cesta ke křesťanství byla dlouhá, křest přijal až v dospělosti. Syn křesťanské matky a pohanského otce. Narodil se v Numidii, v severní Africe. Jako mladík byl velmi prostopášný. Měl dobré vzdělání, chtěl být právníkem, dostal se ke spisům Cicerona a začal hledat pravdu. Nejprve ve východních kultech mání a pak v novoplatonismu. Z perského náboženství manicheismu (dualistický kult) si odnáší názor na vztah dobra a zla. Dobro je světlo (duch), zlo (hmota, tma), zlo existuje odvěčnosti, člověk s tím nic nenadělá, nemůže za něj -) později tento názor opouští. Ovlivněn také astrologií, skepticismem, novoplatonismem (-) vše vzniklo emanaci Boha, vše obsahuje dobro a zlo tudíž neexistuje). V 19 letech se inspiroval větou: „Samotné hledání štěstí je odměnou přesahující všechno bohatství i samotné štěstí“ . Kázání sv. Ambrože ho přivedla ke křesťanství. Ve 32 letech se obrátil na křesťanství, úlohu hrálo seznámení se s výroky sv. PAVLA -) taktéž Pavel nebyl zprvu světec, hledal cestu k pravé víře a na základě toho došel, že vírou ne rozumem se dostaneme k Bohu. Zanechal světského života, nastoupil církevní dráhu, nejprve jako presbyter, pak byl jmenován biskupem v Hippo Regius v severní Africe. Zde zemřel při obléhání města Vandaly.
- Podle něj rozum nestačí, k Bohu dospějeme na základě víry, člověk potřebuje Boží milost, pomoc, aby nalezl skutečnou svobodu
- V antice spoléhali lidé na rozum, kterým mohou dojít k Bohu (filosofové), s Bohem jsou téměř rovnocenní. Podle Augustina je člověk nesmírně pyšný, jen Boží milostí může k Bohu dospět, musí být pokorný, vysvobození mu umožní víra.
- Smyslem a štěstím života je přiblížení se Bohu.Bůh je centrem všeho (Causa essendi - příčin bytí, ordo vivendi – pravidlo žití). Všechno existuje díky jeho vůli. Stvořil svět z ničeho, jen rozhodnutím vlastní svobodné vůle. Svět je dílem jeho lásky. Od něj pochází všechno dobro. On sám je nejvyšší dokonalost a dobro. Je absolutně všemohoucí.
- Pro lidské poznání je Bůh zahalen temnotou. „O Bohu neexistuje v duši žádné vědění, kromě toho, že ví, jak ho neví.“
To dostává člověk pouze ve formě zjevení, které přijal vírou.
a) pochopení je závislé na víře : „ Věř, abys poznal a pochopil.“
b) nadřazení víry nad myšlením :„ Smysly jsou klamné, rozum je nedokonalý, člověku pomůže jen hluboká víra“
- S člověkem není něco v pořádku. Žije ve zvrácenosti. Ale zároveň se snaží z tohoto stavu dostat.(Neboť je to neúnosné). Z toho vzniká neklid.Člověk byl stvořen jako dobrý, ale dobra si nevážil a propadl zlu. Prvotním hříchem ztratil svobodu vůle. Je nemožné, aby nehřešil. Dělá chyby. Ale jestliže si to uvědomí, zpokorní, tím se přibližuje Bohu. Jestliže však člověk nehledá cestu k Bohu, dopouští se hříchu a bude za to potrestán. Pýcha a zlo vyplývají z nesnažení se přiblížit Bohu.
- Podle něj se člověk nerodí jako svobodná bytost - Všichni lidé jsou zatíženi Adamovým hříchem. Nejsou proto již svobodní (jako Adam), musí podle své přirozenosti hřešit a propadnout smrti, (nesmrtelní jsou andělé a zprvu i Adam) Bůh však vykupuje lidi svou milostí. Ale ne všechny lidi! Některé vyvolí, jiné zavrhne , a to pouze „podle moudrého a skrytého zalíbení své vůle“. = PREDESTINACE (= předurčení) Bůh předem ví, kdo bude a kdo nebude spasen. Člověk o ovšem neví, musí věřit, že ano. Ale tím, že koná dobro si nezajistí, že bude spasen.(Církev jeho nauku zmírnila : Bůh nepovolal ani nezavrhl lidi předem, nýbrž pouze prostřednictvím své vševědoucnosti předem zní jejich konečná rozhodnutí)
- Jeho autobiografické dílo VYZNÁNÍ je neobyčejně citové. Vyslovil v něm myšlenku „Stvořil jsi nás pro sebe a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“ Emotivně popisuje svou cestu k křesťanství, alegorické vyjádření cesty k Bohu, hledání pravdy, potlačení tělesných svodů.
- Úvahy o čase a dějinách: Podle něj byl čas stvořen se světem, není věčný a zase jednou skončí, Bůh má moc nad dějinami a v době posledního soudu, čas skončí. Střet dějin vidí tehdy, kdy Bůh vstoupil do Ježíše - zde se oddělují ti, co spaseni budou (následují Ježíše) a ti co budou zatraceni. Augustinus hovoří o lineárním čase, zatímco v antice byl čas pojímán jako cyklický (had požírající si svůj vlastní ocas). Skutečná je jen přítomnost, minulost je jen ve vzpomínkách, budoucnost v plánech, v představách. Před stvořením existovala jen věčnost, Bůh. Dějiny nejsou výsledkem činnosti lidí, ale je to Boží vůle, co vyvolává rozhodující události. Dobro je od Boha, zlo má pozemský charakter.
Dílo: „O OBCI BOŽÍ“ -) mluví zde o Božím království vyvolených, o těch kteří budou spaseni.
- Dějiny jsou dějištěm sporu mezi Boží říší - Civitas Deí a říší světa a ďábla - Civitas terrena (Abelovo plémě zbožných, Kainovo plémě bezbožníků). V první jsou ti, kteří svou morálkou, skromností, zpytováním svědomí, hledáním pravdy, směřováním k Bohu dosáhnou spásy. Ve druhé jsou egoisté, samolibí, pyšní, hříšní lidé. Sv. Augustin předpokládá, že Boží obec bude sílit, přestože je zatím v menšině . „Stačí jen otevřít duši, potom najdeš světlo.“
Dějiny mají střed v příchodu Krista (začíná oddělování vyvolených a zatracených) a končí Posledním soudem.
- Církev je nedokonalým obrazem Obce Boží, připravuje ji ale i v církvi jsou lidé hříšní a ne všichni se spasení dočkají, mimo církev však vykoupení a spása není možné .-) tím umožnil dominantní postavení církve (nejhorším trestem ve středověku pak bylo vyobcování z církve).
-Augustin = opravdový otec církve
Žádné komentáře:
Okomentovat