PATRISTIKA 1.-8. století
- Patristika = učení otců, pater = otec
- Po apoštolech přichází církevní otcové = vzdělaní učení lidé, zasloužili se o rozpracování křesťanství do ucelené podoby filosofie a náboženství, svým příkladným životem přispěli k růstu autority křesťanství a stali se vzory pro křesťany, všichni byli kanonizována = prohlášeni za svaté
- Vytváří 1. učení = dogmata. Apologetika = obhajoba křesťanství.
- Křesťanství je založeno na víře, touto myšlenkou si získalo méně vzdělané a nejubožejší, ale aby získali i ty vzdělané, byla zde potřeba terminologie, a právě tu si berou z filosofie -) tak se křesťanství stává věrohodné a opírající se i rozum i v očích vzdělanců.
- V této době nejsou dogmata ještě přesně formulována, dochází k tříbení názorů, řeší se vztah mezi rozumem a vírou, trojjedičnost Boha, je-li Bůh nadřazen Ježíši a podobně
- Různé směry v křesťanství: menechienismus, gnostikové, áriové -) dochází ke konfliktům, nakonec se názory utříbily a vznikal jednotná křesťanská nauka
-Otcové: JUSTINIAN MUČEDNÍK (kritický pohled na filosofii Řecka), TERTULIAN, KLEMENT, JERONYM
SV. AUGUSTIN (354-430) AURELIUS AUGUSTINUS, AUGUSTIN Z HIPPO
- Tento církevní otec měl největší vliv na vývoj filozofie až do 13. století
- Je prvním velkým systematikem křesťanského učení. Býval nazýván posledním mužem antiky a prvním mužem středověku.
Život:
Jeho cesta ke křesťanství byla dlouhá, křest přijal až v dospělosti. Syn křesťanské matky a pohanského otce. Narodil se v Numidii, v severní Africe. Jako mladík byl velmi prostopášný. Měl dobré vzdělání, chtěl být právníkem, dostal se ke spisům Cicerona a začal hledat pravdu. Nejprve ve východních kultech mání a pak v novoplatonismu. Z perského náboženství manicheismu (dualistický kult) si odnáší názor na vztah dobra a zla. Dobro je světlo (duch), zlo (hmota, tma), zlo existuje odvěčnosti, člověk s tím nic nenadělá, nemůže za něj -) později tento názor opouští. Ovlivněn také astrologií, skepticismem, novoplatonismem (-) vše vzniklo emanaci Boha, vše obsahuje dobro a zlo tudíž neexistuje). V 19 letech se inspiroval větou: „Samotné hledání štěstí je odměnou přesahující všechno bohatství i samotné štěstí“ . Kázání sv. Ambrože ho přivedla ke křesťanství. Ve 32 letech se obrátil na křesťanství, úlohu hrálo seznámení se s výroky sv. PAVLA -) taktéž Pavel nebyl zprvu světec, hledal cestu k pravé víře a na základě toho došel, že vírou ne rozumem se dostaneme k Bohu. Zanechal světského života, nastoupil církevní dráhu, nejprve jako presbyter, pak byl jmenován biskupem v Hippo Regius v severní Africe. Zde zemřel při obléhání města Vandaly.
- Podle něj rozum nestačí, k Bohu dospějeme na základě víry, člověk potřebuje Boží milost, pomoc, aby nalezl skutečnou svobodu
- V antice spoléhali lidé na rozum, kterým mohou dojít k Bohu (filosofové), s Bohem jsou téměř rovnocenní. Podle Augustina je člověk nesmírně pyšný, jen Boží milostí může k Bohu dospět, musí být pokorný, vysvobození mu umožní víra.
- Smyslem a štěstím života je přiblížení se Bohu.Bůh je centrem všeho (Causa essendi - příčin bytí, ordo vivendi – pravidlo žití). Všechno existuje díky jeho vůli. Stvořil svět z ničeho, jen rozhodnutím vlastní svobodné vůle. Svět je dílem jeho lásky. Od něj pochází všechno dobro. On sám je nejvyšší dokonalost a dobro. Je absolutně všemohoucí.
- Pro lidské poznání je Bůh zahalen temnotou. „O Bohu neexistuje v duši žádné vědění, kromě toho, že ví, jak ho neví.“
To dostává člověk pouze ve formě zjevení, které přijal vírou
a) pochopení je závislé na víře : „ Věř, abys poznal a pochopil.“
b) nadřazení víry nad myšlením :„ Smysly jsou klamné, rozum je nedokonalý, člověku pomůže jen hluboká víra“
- S člověkem není něco v pořádku. Žije ve zvrácenosti. Ale zároveň se snaží z tohoto stavu dostat.(Neboť je to neúnosné). Z toho vzniká neklid.Člověk byl stvořen jako dobrý, ale dobra si nevážil a propadl zlu. Prvotním hříchem ztratil svobodu vůle. Je nemožné, aby nehřešil. Dělá chyby. Ale jestliže si to uvědomí, zpokorní, tím se přibližuje Bohu. Jestliže však člověk nehledá cestu k Bohu, dopouští se hříchu a bude za to potrestán. Pýcha a zlo vyplývají z nesnažení se přiblížit Bohu.
- Podle něj se člověk nerodí jako svobodná bytost -) Všichni lidé jsou zatíženi Adamovým hříchem. Nejsou proto již svobodní (jako Adam), musí podle své přirozenosti hřešit a propadnout smrti, (nesmrtelní jsou andělé a zprvu i Adam) Bůh však vykupuje lidi svou milostí. Ale ne všechny lidi! Některé vyvolí, jiné zavrhne , a to pouze „podle moudrého a skrytého zalíbení své vůle“. = PREDESTINACE (= předurčení) Bůh předem ví, kdo bude a kdo nebude spasen. Člověk o ovšem neví, musí věřit, že ano. Ale tím, že koná dobro si nezajistí, že bude spasen.(Církev jeho nauku zmírnila : Bůh nepovolal ani nezavrhl lidi předem, nýbrž pouze prostřednictvím své vševědoucnosti předem zní jejich konečná rozhodnutí)
- Jeho autobiografické dílo VYZNÁNÍ je neobyčejně citové. Vyslovil v něm myšlenku „Stvořil jsi nás pro sebe a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“ Emotivně popisuje svou cestu k křesťanství, alegorické vyjádření cesty k Bohu, hledání pravdy, potlačení tělesných svodů.
- Úvahy o čase a dějinách: Podle něj byl čas stvořen se světem, není věčný a zase jednou skončí, Bůh má moc nad dějinami a v době posledního soudu, čas skončí. Střet dějin vidí tehdy, kdy Bůh vstoupil do Ježíše -) zde se oddělují ti, co spaseni budou (následují Ježíše) a ti co budou zatraceni. Augustinus hovoří o lineárním čase, zatímco v antice byl čas pojímán jako cyklický (had požírající si svůj vlastní ocas). Skutečná je jen přítomnost, minulost je jen ve vzpomínkách, budoucnost v plánech, v představách. Před stvořením existovala jen věčnost, Bůh. Dějiny nejsou výsledkem činnosti lidí, ale je to Boží vůle, co vyvolává rozhodující události. Dobro je od Boha, zlo má pozemský charakter.
Dílo: „O OBCI BOŽÍ“ -) mluví zde o Božím království vyvolených, o těch kteří budou spaseni.
- Dějiny jsou dějištěm sporu mezi Boží říší - Civitas Deí a říší světa a ďábla - Civitas terrena (Abelovo plémě zbožných, Kainovo plémě bezbožníků). V první jsou ti, kteří svou morálkou, skromností, zpytováním svědomí, hledáním pravdy, směřováním k Bohu dosáhnou spásy. Ve druhé jsou egoisté, samolibí, pyšní, hříšní lidé. Sv. Augustin předpokládá, že Boží obec bude sílit, přestože je zatím v menšině . „Stačí jen otevřít duši, potom najdeš světlo.“
Dějiny mají střed v příchodu Krista (začíná oddělování vyvolených a zatracených) a končí Posledním soudem.
- Církev je nedokonalým obrazem Obce Boží, připravuje ji ale i v církvi jsou lidé hříšní a ne všichni se spasení dočkají, mimo církev však vykoupení a spása není možné .-) tím umožnil dominantní postavení církve (nejhorším trestem ve středověku pak bylo vyobcování z církve) .
-Augustin = opravdový otec církve
OBDOBÍ OTCŮ – Historické pozadí
- Období Otců je obdobím temných staletí. Znamená velké politické, hospodářské a kulturní zhroucení. Roku 476 zanikla západní říše římská. Během dvou, tří generací barbarští náčelníci ovládli Evropu. Jsou krutí, počínají si násilnicky. Z kulturního dědictví antiky zůstalo velmi málo. R. 529 Justinián zavřel Akademii, téhož roku Benedikt založil klášter Monte Casino = symbol počátku středověku Křesťanství se šířilo po světě velmi rychle.
- Pro křesťana je typický odvrat od tohoto světa.“Já nejsem z tohoto světa, jak ho mohu milovat, když v něm není lásky? Nemohu se přizpůsobit tomuto světu, budu očekávat příchod pravého Kristova království.“ Nastal odklon od antického nazírání na svět (Řekové jej považovali za pravý svět), odklon od antické moudrosti.“Moudrost tohoto pozemského světa je pošetilostí před Bohem.“
- Křesťanství podporují barbarští náčelníci, kteří v něm viděli oporu své moci (např. Karel Veliký), pod záminkou šíření křesťanství rozšiřují svá území. Hrozná doba, lidé hledají útěchu, mnozí přecházejí na křesťanství dobrovolně, mnozí násilně. Aby se náčelníci očistili od hrozných činů, dávají církvi dotaci -) ta posiluje svůj vliv a sílí.
- Podporují klášterní školy, které jsou jediným místem, kde se pěstuje jakási vzdělanost. V nich se postupně začalo učit SEPTEM ARTES LIBERALE = sedmero svobodných umění: trivium – gramatika, rétorika , dialektika; quadrivium – matematika, geometrie, astronomie, hudba. Bylo přípravou pro jediné tehdejší vyšší studium – teologie.
- Patristika postupně přechází ve scholastiku v době Karla Velikého (768-814). Do jeho země přijíždějí učenci, právem se mluví o karolínské renesanci. Mnoho antických děl se zachovalo v karolinských přepisech. Z karolinské vzdělanosti těžili i scholastikové. Musí se naučit latinsky číst a psát -) navazují na ducha antiky, na myšlenky.
- Hlavní myšlenky patristiky:Pobyt v tomto světě je bydlení ve vratkém, chatrném domě. Ty nejsi odsud, tvoje kořeny nejsou z tohoto světa. Tvá duše spadla do temnot tohoto světa. Kdo nás přesadil do zlé tmy, kdo nás vrhnul do tohoto utrpení? Kdy nastane znovuzrození? Kdy vznikne pravý svět? Co je to zrození a znovuzrození?
SCHOLASTIKA 11.-15. století (8.-13. století)
- Název podle latinského schola = škola
- Je to období rozvoj klášterních škol, kde se učilo 7 svobodných učení. Filosofie se učí už také na školách, není to pouze filosofie, ale veškeré středověké poznání. Školy existují klášterní, katedrální a univerzity.
- Nejde již o hledání pravdy, protože za je dána (= církevní dogmata), pravda by měla být filosoficky vyložena a zdůvodněna, služkou teologie se stává filosofie = „ancilla theologie“
- Scholastika umožňuje pomocí rozumu proniknout do pravé víry -) je tak pochopitelnější pro lidi, pomáhá vyvrátit námitky a pochybnosti, které by proti pravdě mohl mít rozum
- Nemá empirické zkoumání a nemá KRITIKU, shromažďovali názory předchozích filosofů, porovnávali je a snažili se dospět ke svatým pravdám. Užívala často tyto metody: ano a ne = sic et non, pro a proti = pro et contra
- Když chtěla dokázat, že je něco pravdivé, odvolávala se k autoritě -) větší autorita = vyšší pravda Největší autoritou byla BIBLE.
- Vedli vážné rozhovory nad banálními komickými problémy, otázky: proč Eva vznikla právě z Adamova žebra, jakým jazykem mluvila Eva s hadem, kolik andělů se vejde na špičku jehly, jedí andělé?
V této době vzniká závažný spor o univerzálie mezi:
a) REALISTY
- ante res = před věcmi, přívrženci Platóna, tvrdili, že obecné pojmy skutečně existují, že existují samostatně.
- ontologický důkaz Boha -) důležité pro dogmata
b) NOMINALISTY
- přívrženci Aristotela, post res = po věcech, tvrdili, že obecné pojmy jsou jen pouhá jména = noména, výsledkem práce lidského rozumu. Reálně existují pouze jednotliviny a né obecné věci."obecný pojem ke pouhé slovo"
- ROSCELINUS = prohlášen za kacíře, 3 bohové jen v mysli substance
- realisté x idealisté -) dnešní středověcí realisté
- Kompromis = syntéza PIERRE ABELARD -) univerzálie existují ve věcech, in rebus = ve skutečnosti v nich = podobné Aristotelovi (látka X forma)
Žádné komentáře:
Okomentovat