EXISTENCIALISMUS
Ústřední kategorií je existence, její fakticita, jakožto nezaměnitelné bytí konkrétného jedince v čase a prostoru, ve světě jiných lidí a věcí, nepřehledných a nepochopitelných vztahů, nepředvídatelných náhod. Tento svět mu připadá cizí, protože si ho nemohl sám vybrat, byl do něj vržen(narozen) nezávisle na své vůli,a paradoxně proti své vůli z něj musí odejít.
Absurdita existence se projevuje jednak v tom, že počíná a končí v nicotě, tedy žijeme, abychom zemřeli-, ale i v tom, že usilovně hledáme smysl a rozumový řád ve světě, jež žádný takový smysl a řád nemá; musíme se rozhodovat a jednat, ačkoli budoucnost je nám neznáma; produkujeme věci, vztahy a instituce, které se vymykají naší kontrole, a naopak nás ovládají; žijeme ve společnosti, obklopeni lidmi,pohybujeme se v davu, a přitom jsme osamoceni, tím osamocenější, čím větší je dav, čím více lidí nás obklopuje; mluvíme, ale neposloucháme a nejsme posloucháni, místo dialogu vedeme navzájem nesouvisející monology, a pokud jsme vůbec schopni jeden druhému naslouchat, přikládáme týmž slovům rozdílné významy, takže místo komunikace a dorozumění je výsledkem konflikt.
Není divu, že takový svět je vnímán jako nebezpečný a nepřátelský a že lidská situace je považována za tragickou.
Za prvního představitele e. je považován KARL JASPERS
Ve všeobecnou známost ale vzešel díky Francouzům. JEAN-PAUL SARTRE (1905 – 1980).
Sofiin svět
Sartre tvrdil, že ex. Je humanismus = existencialisté nevycházejí z ničeho jiného než z člověka samého. Jeho ex. Je ateistický, jeho filozofie je analýzou situace člověka ve chvíli, kdy „Bůh je mrtev“.(od Nietzscheho)
Existencí nemíní prostě fakt, že člověk žije. I rostliny a zvířata žijí, ale v Sartrově smyslu neexistují. Člověk je jediná bytost, která si je vědoma vlastní existence. S. říká, že fyzické věci jsou jen „o sobě“, ale člověk je i „pro sebe“.
Dále tvrdí, že lidská existence je důležitější než její smysl. To, že jsem, je nadřazeno tomu, co jsem. „Existence je nadřazena esenci“.
„Esencí“ ( lat. Esse) označujeme to, z čeho něco pozůstává, přirozenost věci, její bytostná podstata. Avšak podle S. lidé nemají žádnou takovou přirozenost. Člověk proto musí sebe sama vytvořit.
Nemá-li člověk žádnou věčnou přirozenost, nemá ani cenu ptát se obecně po „smyslu“ života. Neboli jsme odsouzeni k improvizaci.Jsme herci poslaní na scénu, aniž si předem nastudovali role nebo mohli spoléhat na nápovědu, která by jim šeptala do ucha, co mají dělat. Sami si musíme zvolit, jak budeme žít.
Ale když si člověk uvědomí,že jednoho dne zemře, a přitom jeho život nemá smysl, jehož by se mohl chytit, vyvolá to úzkost.
Člověk ve světě beze smyslu se cítí být cizincem Když popisuje odcizení člověka, dotýká se tím ústředních myšlenek Marxe a Hegela. Pocit člověka, že je ve světě cizí, vytváří pocit beznaděje, nudy, hnusu a absurdity.
S. popisuje městského člověka 20. století. Zatímco renesance poukazovala triumfálně na lidskou svobodu, S. prožívá lidskou svobodu jako prokletí. „Člověk je odsouzen ke svobodě, odsouzen, protože sám sebe nestvořil – a přesto je svobodný. Když je totiž jednou vržen do světa, je za všechno, co dělá, zodpovědný.“
Jsme svobodní a naše svoboda způsobuje,že jsme odsouzeni k tomu, abychom se po celý život rozhodovali. Neexistují žádné normy, podle nichž bychom se mohli řídit. O to důležitější je , jakou volbu učiníme. Protože jsme naprosto zodpovědni za to, co činíme. Odpovědnosti za své činy se nikdy nemůžeme zbavit. Nesmíme ani odmítat svou odpovědnost za vlastní volbu výmluvou, že „musíme“ pracovat nebo se „musíme“ přizpůsobit jistým měšťáckým představám o tom, jak žít.Ten, kdo sklouzne do anonymní masy, se stane jen neosobním masovým člověkem. Opustil sám sebe a upadl do životní lži. Ale svoboda nám ukládá, abychom žili „autentický“ a pravý život.
To se týká i našeho etického rozhodování. Nikdy nemůže svádět vinu na lidskou přirozenost či ubohost.
I když S. tvrdí, že existence nemá žádný smysl, neznamená to,že chválí nesmyslnost. Rozhodně není nihilista(člověk, kt si myslí, že nic nemá smysl a že vše je dovoleno). S. se domnívá, že život má mít smysl. Je to imperativ, je to rozkaz. Ale tento smysl života si musíme vytvořit sami. Existovat znamená vytvořit si vlastní existenci.
MARTIN HEIDEGGER
Se narodil r. 1889 v Messkirchu v Německu. Studoval u Husserla fenomenologii. Nejvýznamnější dílo Bytí a čas.
Ptal se „Proč je vůbec něco, a ne nic?“
Nebyl křesťan ani teista Kladl důraz na lidskou svobodu, na možnost volby a hledání čistě lidských hodnot. Také zdůrazňoval „úzkost“ a „smrt“ Protože Bůh není, lidské bytosti musí čelit nicotě a svému vlastnímu zániku.
BYTÍ A ČAS
Úkolem této knihy bylo obrátit pozornost člověka k plnému významu bytí, protože bytí se týká jejich existence.Protože lidé existují, jsou otevřeni bytí, mohou mu naslouchat a odpovídat mu. H. zcela obrátil Descartesovu slavnou větu: místo „Myslím, tedy jsem“ tvrdí „Jsem, tedy myslím“.
H. užíval zvláštních pojmů, aby vyjádřil své názory:
„Fakticita“ je skutečnost lidské existence: jsme zde ve světě.
„Bytí zde“(německy Dasein) je to, co zapříčiňuje, že jsme si vědomi úzkosti a smrti. Nejenže existujeme, my víme, že existujeme, a proto existujeme zvláštním způsobem. Podle H. lidé vždy transcendují – překračují hranici své vlastní přítomné situace, snaží se stát tím, čím ještě nejsou.
„Vrženost“ Lidem se zdá ,že jsou „vrženi“ do existence, a to jim způsobuje podivný, nepříjemný pocit.Necítí se být ve světě zcela doma.
AUTENTICKÉ A NEAUTENTICKÉ BYTÍ
Podobně jako Kierkegaard upozorňoval i H. na nebezpečí příslušnosti k neosobnímu davu. Tvrdil, že pro toho, kdo zapomíná na význam bytí, se příslušnost k davu stává nejdůležitějším činitelem osobního života, určujícím hranice jeho osobních možností. Napsal: „Každý je někým druhým a nikdo není sám sebou“. H. ve svých úvahách zkoumal:
- Neautentické bytí, které je součástí neosobního davu.
- Autentické bytí, které znamená být sám sebou.
Žít „autenticky“ znamená dojít k porozumění bytí.Nedostatečné porozumění bytí znamená nedostatečné porozumění sobě samému. Přemýšlením o své vlastní smrti má každý z nás budovat svůj vlastní vztah k bytí, což je jediný pravý způsob, jak žít.
FENOMENOLOGIE
Zakladatelem je Edmund Husserl 1859 – 1938 a jeho pokračovateli se stali Max Scheller, Martin Heidegger, Eugen Fink, Roman Ingarden a Jan Patočka
Fenomenologie ( z řec. Slova fainomenon = jev) znamená pokus o jakési znovuobjevení hodnoty ROZUMU ve filozofii. (když po rozpadu velkých německých systémů nastoupila vlna iracionalismu a voluntarismu)
Husserl se narodil v Prostějově v rodině židovského továrníka, studoval matematiku a astronomii, což se projevilo v jeho filozofii.
Nejprve chtěl použít fenomenologickou metodu k tomu, aby vysvětlil, jak vznikají v lidské mysli logické zákony a jak se tvoří v lidském vědomí logické pojmy.
Dále chtěl zkoumat jsoucno. Domnívá se však, že existence jsoucna musí být srozumitelná čistě ze samotného lidského v ě d o m í . Proto musí filozofie zkoumat především lidské vědomí.
PROČ? Protože to je místo, kde se člověk s věcmi vnějšího světa s e t k á v á . Musíme tedy zkoumat „čistý proud lidského vědomí“, který se v nás uskutečňuje, když m y s l í m e . Dalo by se říci, že vědomí musí zkoumat samo sebe.Zatímco vědomí může být zkoumáno samo o sobě, může být objektivní svět zkoumán jen za pomoci vědomí. Filozofie se proto nezaměřuje na samotný hmotný svět, ale na to J A K se nám svět jeví v našem vlastním vědomí.
Poznáme – li , jaký má vědomí charakter, pak můžeme poznat okolní svět. A můžeme si také uvědomit svoje místo ve světě..H. se domnívá, že vědomí není pasivní, ale že je nadáno vlastní aktivitou. Základem každého vědomí je INTENCIONALITA = vědomí je samo aktivní a je schopno si tvořit vlastní představy. H. si např. klade otázku, jak člověk získá představu času. Domnívá se, že každý člověk má určité původní , tj. předem dané vědomí času.
Podobně se ptá,jakým způsobem vznikají v lidském vědomí představy čísel nebo logických zákonů.Je přesvědčen, že třeba matematický výkon sčítání člověk nezískává teprve tím, že pozoruje okolní svět, ale tím, že matematické úkony a předpoklady k nim jsou člověku dány jaksi předem, už před tím než pozoruje svět.
H. je přesvědčen, že ve filozofii se nemáme zaměřovat na předmětný(reálný) svět, ale máme se zaměřit na strukturu své vlastní subjektivity. Aby poznal, co je skutečný svět, musí také zkoumat, jaké jsou vlastně předpoklady logického poznání. Proto zkoumá, JAK vznikají v lidském vědomí představy čísel i logické zákony. Aby člověk d á l e poznal, jaký je svět, který ho obklopuje, m u s í zkoumat svoje vlastní vědomí.Proč? Protože vědomí(psychika) je jediná oblast, ve které je nám svět d á n . Nikde jinde nezískáváme poznatky o světě než ve vlastním vědomí.
Jedinec se proto musí snažit poznat původní čistou strukturu svého vlastního vědomí, musí poznat světem nezkreslené prožitky svého vlastního vědomí. K tomu slouží FENOMENOLOGICKÁ REDUKCE. Je to abstraktní myšlenkový postup, jehož základem je to, že člověk svým vlastním rozumem bude zkoumat ne okolní svět, ale svoje v l a s t n í vědomí. Výsledkem bude to, že člověk překoná svou orientaci na vnější svět, překoná tak i své psychologické vědomí a dospěje ke stupni, který H. nazývá transcendentální vědomí.
Žádné komentáře:
Okomentovat